"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.
 |
| Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout... |
Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".
Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.