Krátké ohlédnutí za létem

Hory jsou sice hory, ale touha jet raději k moři je na obrázku evidentní (autorka: Alička)

Echt klasika

Klasika v Jeseníkách bývá nevyzpytatelná. Může jít o závod ve šlapání trávy, může jít o zašívárnu v zelenožlutých tečkách, ale také můžete zažít krásné přeběhy s výhledy do okolí, spoustu borůvčí a jemné detaily v krásném a dobře zmapovaném horském lese. Letos šlo jednoznačně o druhou variantu, na kterou se bude vzpomínat s radostí.

Tratě kvalifikace i finále nabízely celou řadu klíčových momentů, ale pro mne zcela nejzajímavějším byl postup na K2 v dámském finále. Kamča a některé další závodnice zde zvolily dlouhou atletickou variantu zprava (žlutá), která byla o 1:30 pomalejší. Obdobně dlouhou obíhačku zleva zvolila Eva Kabáthová (modrá), což znamenalo minutovou ztrátu. Ideální postup vedl jasně po hřebeni (červená) s využitím cestičky, která ač z velké části v půlmetrovém borůvčí, byla jinak velmi rychlá.

Hned první volba v dámské elitě rozdala karty do zbytku závodu

Překvapivou mezivariantu zvolila Míša Omová, která přeběhla hřeben a spadla na Kamčinu variantu (tmavě červená). Dále vznikaly chyby v realizaci na hřebeni; Lenka Knapová se překvapivě snažila na hřebenu jít přímo hustníkem (tmavě červená) a i pozdější vítězka Denisa Kosová celý hřeben šla v těžkém terénu. Pro tuto trojici šlo unisono o ztrátu 1:30.

Pro náš oddíl šlo o historicky skvělou klasiku; Kamča zaběhla velmi pěkný a vyrovnaný výkon. Alča sice těsně nepostoupila do A-finále, doběhla si ale pro 4. místo v B-finále. Konečné 12. a 27. místo jsou historicky nejlepší dvojvýsledek CTB na echt mistrovské trati.

Trailové bramborové momentky

Letos zatím poslední Kamčinou štací na mezinárodním trailovém poli byla týmová štafetka 3 rifugi, kterou si poprvé vyzkoušela v roce 2012. Na svém úseku vybíhala i doběhla druhá a proto ze svého výkonu měla radost. Tým si nakonec zopakoval umístění z roku 2012, když finálový seběh byl pro Ivču Kopáčkovou velmi těžký a tak se opět potvrdila moje slova, že "... bramborová medaile je štafetám, kterých se Kamča zúčastní, holt souzená".

Kromě týmů se naštěstí vyhlašovali i první tři na každém úseku

V Čechách mezitím ve své spanilé jízdě po českých trailových luzích a hájích pokračuje Katka Matrasová. Naše rodinná účast na posledním z trailů na Ještědě tak byla nejvíce znát v dětských kategoriích, kde si Magdalenka i Alička doběhly pro 4. místa. Že by geny tatínka z bramborářské oblasti?

Na rozdíl od Lipna alespoň o trochu sportovnější outfit

Když sprint, tak sprint

Městské sprinty nemusím, protože v podání veteránů je to pro náš sport ryzí negativní reklama. A když už je musím běhat, tak jedině v převleku za někoho jiného, že Karlosi... Ale proběhnout si rychlý zábavný sprintík po Blančině páteři v nově zklidněné oblasti hradeb u Brusnice, to bylo něco jiného. S Kamčou jsme se tak rádi zúčastnili smíšených štafet na 2x2 úseky ve velmi pěkném parčíku, který díky prudkému svahu a bariérám přímo vyzýval k orienťácké taškařici.

Někteří brousili trávník u Brusnice jako ostošest

Snažili jsme se brousit, co to dalo, ale jelikož se běželo jen na krabičky, občas dohledávky vázly. Navíc na konci svého prvního úseku jsem si natáhl vazy a druhý úsek jen prokulhal. I tak jsme mezi primárně kotlářskou omladinou doběhli na 2. místě, což potěší.

Pane krejčí, pojďte to trochu zašít!

Víkendové závody u Tachova byly v nádherném pestrém terénu, přesně jak bych očekával "tam na Západě". Žádné extrémní kopce nebo olomoucký podrost, jen občas prořízka dávající vzpomenout, že pro nohy a nožky nebude vše zadarmo. Malý mlok se zkrátka ujal pořádání velkého sousta a výsledek stál za to.

Na nedělní middle budu nicméně bez ohledu na pěkný celkový dojem vzpomínat jako na legendární houbařinu. Stavitel a i roznašeči měli strategii zašívání jak v krejčovském salónu. Už sobota, kdy se kontroly nacházely v prořízce mezi hromadami klacků, něco naznačila.

Na nedělním middlu jsem měl ve čtyřech případech obrovský problém s "mikrodohledávkou". První případ (vlevo nahoře) vypadá z mapy triviálně; v terénu jakbysmet, nicméně kámen nebyl vůbec k rozeznání. Po chvilce zmateného pobíhání se objevuje neuvěřitelně zašitá kontrola. Druhý případ (vpravo nahoře) byla ve skutečnosti kombinace skály a hustníčku. (Všimnete si zeleného proužku jdoucího přes skálu?)  Objekt, který v mapě vypadá menší než skalky o pár metrů více na SV, je v reálu výrazně větší a při postupu ze S vypadá jak součást hustníčku. 

Třetí případ (vlevo dole) byl asi nejvíce problematický; nabíhal jsem z V na bílý les, na jeho kraji byl kámen, ale kontrola nikde. Říkám si, kam ji asi strčili... zkouším jít do bílého se srovnat a nic. Zoufalý projdu zbůhdarma smrčky na Z a vida, jsou tu další kameny a u nich kontrola. Tohle vše kvůli generalizaci v prostoru, kde smrčky všechno zakrývají, k tomu navíc kvůli nepřesné poloha vzhledem k bílému lesu. (Pro elitu to nebyl problém, protože šla z J, odkud se kontrola krásně rozsvítila.)

Poslední případ (vpravo dole) byl bermudský trojúhelník, kde jsem v prostoru 40x40 metrů strávil 8 minut. Chybně jsem byl trochu níže, nicméně problém byl v tom, že oba hustníčky (na S a SZ) byly úplně odlišné průhledností a prostupností; ten na SZ byl v reálu prakticky nevýznamný a vypadal spíše jak součást bílého lesa. Navíc podrost na S byl spíše už hustníkem.

Chyby jsou samozřejmě čistě mea culpa a také sluší říci, že mapařům práci v tak pestrém lese opravdu nezávidím. Nicméně bych řekl, že stavět např. kontrolu typu "konec průseku uprostřed polomů mezi popadanými stromy" není atraktivní, spíše zvláštní. Stavitelé a roznašeči, mějte prosím rozum a nespojuje orienťák a textilní průmysl.

SvětBěhu.cz

Kamča se stala Běžcem týdne na portálu světběhu.cz a portál zveřejnil i její krátký profil

Tři divoženky

Salomon Trail na Lipně "v korunách stromů" je naše srdeční záležitost. Pěkná trať, dětské atrakce, výhledy na plující lodě a navrch excitovaný Standa Bartůšek.

Kamča na Lipně pravidelně trhala rekordy, předloni po dramatickém souboji s Lenkou Šibravovou a Pavlou Havlovou (Fričkovou) v čase 1:46:18, loni dokonce zlepšila traťový rekord na 1:44:29. Letošní čas 1:50:12 ale stačil jen na 2. místo za fenomenálně běžící Katkou Matrasovou, která vyhrála letos už třetí závod celé série a právem si tak letos brousí zuby na celkové vítězství.

A hurá dolů

Obrovskou radost nám udělala Magdalenka, která srdnatě závodila v kategorii dětí do 6 let a ve svém ročníku neměla konkurenci.

Sorry holky, ale trenér mi řekl, že mám utíkat jako vítr

Pochvalu zaslouží i Alička, která v legínkách, oblečená do šatů s kočkama a namalovaná jako motýl bojovala o každý metr.

Pokud si můžu vybrat, tak si dám 800m rychle spíš než 21km pomalu

15. ročník Okolo Libice

Loňské vydání závodu Okolo Libice nás velmi zaujalo a tak jsme se k zopakování nemuseli nechat dlouho přemlouvat. Navíc všechny z našich dětí letos dorostly do strategického věku, kdy byly nejstaršími ve svých kategoriích, což se také počítá.

Leader stáje a jeho domestikové

Všichni srdnatě bojovali, přičemž největší aplaus si stejně jako loni zasloužila Magdalenka, která v kategorii benjamínků v časovce na 80 metrů nedala zbytku pole vůbec šanci.

Holky, kluci, nezdržujem se a jedeeem si pro müsli tyčku a zonku...

Sice jsem původně nechtěl vůbec jet a mám jen sandály, ale tenhle kopeček dám!

I když červeňáček je sympaťák, stejně chci být v cíli dřív.

Vodní pólo je psina

Nejprve je nutné doběhnout na hřiště...

... poté uzmout míč ...

... a nakonec nekompromisně skórovat.

Na Sněžku v létě už ani párem volů

Naše letní dovolená v Krkonoších znamenala ráno vstát, navléknout na sebe všechno, co člověk má, výlet, odpoledne z nečasu rychle do chalupy, zapálit kamna a už radši nevylézat. Trefit v tropické sezóně jediných pár studených dní a vyrazit přitom do studené chalupy v horách, tomu se říká pešek.

Když se po třech dnech konečně počasí zklidnilo, usoudili jsme, že je čas vyrazit na česko-polskou Snøhettu. Ambice byly vysoké, Magdalenka měla dokázat, že z Pomezních bud dojde na Sněžku po svých. Začátek byl v klidu, kromě ilegálního polského sběrače borůvek jsme vesměs nikoho zajímavého nepotkali. Od Jelenky se začaly zvolna připojovat skupiny (zejména Poláků) a signalizovaly, že natěšených turistů nebude dnes málo. Těsně pod Sněžkou potkáváme Marečkovu kamarádku ze školky, která drkotá zubama. A už vidíme, že na vrcholku sami opravdu nebudeme.

Zatím ještě nedošlo na obligátní "kdy už tam budeeem?"

Nahoře je vůkolem narváno, 6.6 stupňů a vítr 8.2 m/s. Děti cestou zabavujeme mj. diskusí o tom, kudy přesně nahoru vyjel Miloš Zeman a proč sem vůbec lezl, když neumí jít po svých; další kratochvílí je písnička, že kdo hodně lemtá, přečůrá i prezidenta. V Poštovně je díky počasí nemilosrdný boj o místo, takže pohledy píšeme v cuku letu a hurá dolů.

Jelikož lanovka jezdí na Růžohorky, potkáváme při sestupu k Růžohorkám bohatou módní přehlídku pitoreskní výbavy do šesti stupňů a prudkého větru. Tatínkové s golfkami v rukách a dětmi na ramenech, kapesní psíci, občas nějaké kraťásky a žabky. Líbil se mi i pubescent, který důsledně dodržuje pravidlo uvolněných a nezavázaných tkaniček.

Nejstrašnější šelma, kterou lze v Krkonoších potkat

Na sestupu si užíváme hlavně Děčínskou boudu s výbornými domácími sýry a erárním koťátkem na hraní. Jsme hrdí na Magdalenku, která ušla 14km a 700m převýšení po svých, jen nám přitom trochu vytahala dlaně.

Tak už si Magdalenko tedy sedni...

A shodujeme se, že v létě, během dne a při funkční lanovce by na Sněžku táhnul jen vůl, respektive pár volů.