Norská odyssea

středa 6.7.2005

Po poledni vyrážejí Martin s Kamčou přes Jihlavu, kde jsem se nalodil já a krátce po 15. hodině nabíráme v Praze Tomáše. Vzhledem ke státnímu svátku u nás a ke všednímu dni v Německu je provoz poměrně slabý, takže bez větších problémů jsme chvíli po půlnoci v Sassnitz.

čtvrtek 7.7.2005

Asi po čtyřech hodinách se probouzíme před švédskými břehy. V Trelleborgu se opět chopil volantu Martin a ostatní nás probouzí asi po hodince. Na odpočívadle snídáme, Martin s Kamčou vymýšlejí první trénink v orientačním běhu. Po poledni se vydáváme do lesa u Göteborgu, Martin běží sám, mně a Tomášovi dělá průvodce Kamča. Kromě mapy mi dělají problémy i klíšťata, která jsou celkem dotěrná, jedno se stačilo během našeho výklusu i přisát… K autu jsme dorazili těsně před sprškou.

Odpoledne trávíme v Göteborgu. Konal se zde zrovna házenkářský turnaj, takže se všude hemžili sportovci. Do centra starého města se dostáváme až na konci naší procházky. Ještě jednou jsme prokroužili trasu autem a namířili si to k norským hranicím.

Kolem 19. hodiny přejíždíme přes první z norských fjordů. Počasí je příjemné. Zatím nám nedochází, že večer bude dlouhý, světla mají Norové na rozdávání i kolem půlnoci.

Jak ve Švédsku, tak v Norsku je podél cest řada golfových hřišť.

Za Haldenem koukáme po únikové lesní cestě, kde by se daly postavit stany. Narážíme na chatovou oblast, nenápadně jí procházíme a vybíráme místo. Průvodce píše, že se dá kempovat všude. Praxe je však jiná, naši první večeři narušila dvojice starších Norů. Ani není potřeba znalost norštiny, jejich gestikulace je jasná, takže balíme. Naštěstí hned u silnice nacházíme nenápadný brdek, za kterým jsou stany dost dobře maskovaný, takže nocujeme celkem v klidu. Jen to světlo nechce nějak zhasnout. Aspoň Tomáš ušetří za baterky ve svítilně:-)

pátek 8.7.2005

V 7.00 budíček. Je jasno, poměrně teplo, takže zkoušíme vodu ve fjordu. Dá se v pohodě plavat, užíváme ranní pohodu. Po doplnění zásob vody vyrážíme na prohlídku hraniční pevnosti v Haldenu. Tamní opevnění je první, které obdivujeme, možná i proto asi nejpůsobivější.

Na benzínce se z titulních stránek novin dovídáme o atentátu v londýnském metru.

Teplota se zvyšuje. Celkem nás překvapuje, že i v Norsku zavlažují pole. Nějak jsme byli naladěni na deštivou variantu, místo toho polední výheň přečkáváme v Hamaru. Vedle olympijské rychlobruslařské haly je pěkný jezírko, kde obědváme.

Počasí vypadá nadějně, takže jsem se rozhodli nechat Oslo až na konec naší cesty a co nejrychleji se dostat do hor.

V podvečer jsme dojeli do olympijského střediska Lillehammeru. Nejdřív jsme šli do místního skanzenu. Měli jsme smůlu, že hlavní atrakce asi po půlhodině končily, ale i samotná procházka skanzenem byla celkem působivá. Před odjezdem jsme ještě obdivovali pohled na okolí Lillehammeru z místních skokanských můstků.

Na odpočívadle večeříme a koukáme po nějakém sjezdu do lesa. Máme štěstí, nocujeme mimo hlavní tah.

sobota 9.7.2005

Po průjezdu Ottou se serpentinami přibližujeme prvnímu cíli: národnímu parku Rondane. Tentokrát průvodce nelže. To, že pokud je pěkné počasí, vyrážejí Norové na víkend do přírody je patrný z plnýho parkoviště. Z Megana vytahujeme krosny, nabalujeme je a vyrážíme.

Hodinu jdeme k výchozímu bodu do hor, míjíme i několik českých turistů. U jezera Rondvatnet zahajujeme výstup do dvou tisíc. Chata Rondvassbu leží 1173 metrů nad mořem . Cesta? Počáteční obdivování okolních vrcholků mírně tlumí monotónnost povrchu, po kterým šlapeme: kameny, kameny, kameny. Jdu obezřetně, přece jen nohy budu asi v následujících dnech ještě potřebovat. Zdoláváme Rondslottet (2178 m.n.m.). Poslední úsek při scházení je zážitek: sbíháme asi po kilometrovým sněhovým poli. Paráda!

Při hledání nocležiště jsem narazil na pěkný místečko chráněný kamennou zídkou. Ostatní byli roztroušení skoro na kilometrový ploše. Než jsme se domluvili, tak jsem viděl, že směrem k „našemu místu“ si to šinul další nešťastník. Tak jsem nasadil větší rychlost a místo nám zablokoval. Kolem bylo spousta ramen potůčků, břehy porostlý měkkým mechem. Jako v pohádce.

Po sedmihodinové štrece vaříme večeři – polívku s knedlíčky.

neděle 10.7.2005

Svátečně si přivstáváme v 6.00. O hodinu později už s plnou polní stoupáme do kopce. Asi po dvou hodinách jsem na vrcholu Hodgronden (2114 m.n.m.). Kamenitá cesta nahoru dolů. Začíná to být nuda. Před polednem jsme u chaty Doralsben (1060 m.n.m.). Dopoledne je oblačno, chladněji. Pro Nory však další z teplejších dnů. Jeden domorodec jen tak v trenkách si vyrazil na túru. V dlouhým rukávu jsme mu asi připadali jako polárníci… Jinak na rozdíl od soboty míjíme míň turistů.

Napojujeme se na cestu k jezeru Rondvatnet. Martin se svým vztahem k vodě chce překonat jeden z brodů suchou nohou. Jde dál podél potoka, ten se ale zrádně větví. Nechal jsem se zmást, a tak z uctivý vzdálenosti sleduji, jak Tomáš s Kamčou jsou už dávno za vodou:-) Nakonec volím cestu suchých bot. Sundávám obuv a zkouším teplotu a sílu vody. Při prodírání se keřisky jsme vyplašili sněžné koroptve s mladými. Takže nakonec to brodění přineslo i nějaké zážitky.

Za jezírky Bergedalstjornin jsem se odpojil a rozhodl se přes jezero Rondvatnet přejet lodí. Než lodník přistavil bárku a ta přejela na druhý konec jezera zvládli ostatní prozkoumat pasti na soby pod Vaslesmeden . Chvilku drobně pršelo, ale od chaty Rondvassbu k parkovišti zase sluneční paprsky nabíraly na síle.

Na parkovišti nám česká rodina, která končila třítýdenní pobyt v Norsku, doporučila, jakou cestu máme zvolit. Potvrdili nám, že jet do Jotunheimenu je správné rozhodnutí. Nedaleko od parkoviště jsme zakempovali u říčky a načali jsme víno z domova.

pondělí 11.7.2005

Kolem sedmé hodiny se probouzím díky intenzivnímu sálání slunce. Cítím se jako v sauně, využívám toho a hned ze spacáku sprintuji do říčky. Abych tam musel dvakrát, tak se pro jistotu poprvé namydlím. Brrrrrrrrrr. Dlouhý rukáv na sebe a pádíme vařit snídani.

Dopoledne přejíždíme do Jotunheimenu. Auto necháváme asi dva kilometry od jezera Gjende, odkud se vychází do „Domova obrů“, takový je překlad Jotunheimenu. Výstižný název pro víc než dvě stě dvoutisícovek.

Kamča navrhuje zabalit věci na dvě noci, rozuměj tři dny. Asi po hodině u mapy zjišťujeme, že se trek možná protáhne na tři noci (čtyři dny).

Cesta začíná nadějně. Norští dělníci zrovna dláždili cestu, kterou jsme se vydali. Prvních sto metrů si teda užíváme - po schodoch, po schodoch… I dál se jde příjemně. Na rozdíl od Rondane jsou cesty pevnější, průchodnější. Navíc je na co koukat. U jezera Russvatnet se chvíli sluníme a osvěžujeme. Počasí slunečné, jdeme v krátkých rukávech, mažeme na sebe opalovací krém. Z domova máme zprávy, že v Čechách prší. Asi dvouhodinová štreka podél jezera je kýčovitě romantická – modrá obloha, modrá hladina jezera, zeleň keřů, prostě pastva pro oči. Cestou jsme vyplašili pár ovcí, minuli ještě míň turistů. Pohoda. Jeden z potoků překonáváme po čtyřech přes provizorní žebřík, most je zničený. I těch pár kroků přes žebřík je zážitkem. S báglem přece jen koordinujeme tělo trochu nepřirozeně.

Kolem osmé kempujeme nedaleko chaty Glitterheim, vaříme gulášovku, kterou zajídáme chlebem.

úterý 12.7.2005

A budíček zase v šest hodin. Místo rozcvičky vybíháme nalehko na Glittertind. V roce 1931 naměřili 2481 metrů, od roku 1984 se udává 2464 metrů. Táním ledovce tak přišel o vrchol o titul nejvyšší hory Skandinávie, sousední Galdhoppingen má totiž o 5 metrů víc. Nahoře je fakt zima. Uprostřed července si tak na chvilku připadáme jako v zimě. Kolem samý sníh. Hodí se rukavice. Zpáteční cesta je rychlá, po sněhu to jde samo.

Po sbalení stanu siestíme u chaty, kde taky nabíráme zásobu vody.

Směrem ke stanovišti Spiterstulen vyrážíme ve 12.30. Cíle dosahujeme po sedmi hodinách. Tomáš zásadním řezem upravuje boty, aby se mu líp šlapalo.

Cesta je celkem pestrá: v okolí jezer Veslegluptjönen a Leirtjorna spousta vody – sníh přecházející v jezírka. Občasné brodění a skákání přes kameny je příjemným rozptýlením. Vrcholky před námi opravdu hodné obdivu. Zato nekonečný, zdlouhavý sestup k Spiritstulenu proklínám.

K večeři vaříme kaši přímo uprostřed kempu, rekreanti naše počínaní sledují, jako kdybychom spadli z Marsu.

Po večeři hledáme nocležiště, Martin ve snaze překonat suchou nohou vodu, opět míří mimo stezku. Teď už ale svou taktikou nezmátl nikoho.

středa 13.7.2005

Noc byla celkem větrná. Dokonce pro jistotu kontrolujeme stan, abychom neulétli:-) Ráno se nám ze stanu moc nechce, je zataženo, drobně mrholí. Takže nezvykle dlouho ležíme. Krátce před osmou v rychlosti balíme. Pošmourné ráno aspoň projasňuje zážitek v podobě stáda sobů. Desítky jich jdou podél řeky společně s námi.

Úvodní část je hodně po sněhu. Postupně vysvítá sluníčko. Takový aprílový počasí, takže donekonečna sundávám a nandávám bundu, čepici, rukavice...

Kolem poledního se počasí ustálilo, takže šlapeme zvesela dál. Asi ve tři dopoledne zastavujeme na krátký oběd v Rjendebu. Posilňuji se sýrem a racio chlebem. Snad dostatečná energetická dávka před zdoláváním řetězů. Ale nahoře následuje asi nejkrásnější pasáž. Osobně jsem si připadal jako na ostrově: víc než voda v jezeru asociují nekonečnost moře okolní vrcholky hor. Paráda.

V 18.30 večeříme v Mumurubu. Odtud to je do našeho výchozího bodu, chaty Gjendebu podle průvodce šest hodin. Kamča zavelela, zalehla do hůlek a vydala se na cestu k autu!

Kolem půlnoci už mám hor plný kecky, takže s Tomášem stanujeme kousek pod vrcholkem. Viditelnost přece jen je už po půlnoci menší. Ve stanu si připadáme jako v tunelu, pěkně profukuje.

Bilance treku Jotunheimenem: Kamča s Martinem v horách nakonec spali dvě noci, my s Tomášem tři.

čtvrtek 14.7.2005

Celý den věnujeme lenošení. U říčky, kde parkujeme auto, podnikáme očistu těla, přepíráme propocené svršky i spodky, vaříme několikero chodů. Usínáme nad knížkou. S Kamčou a Martinem vyrážíme odpoledne k chatě Gjendebu. Čtu Harryho Pottera. Začíná se zvedat vítr, který přivál dešťovou přeháňku. Takže naším večerním sedánkem zatěžkáváme Megana.

pátek 15.7.2005

Zastavujeme v civilizaci!!! I když má horská víska Lom jen něco málo přes 2500 obyvatel místní dřevěný kostel je turisty vyhledávanou památkou. Sami se o tom přesvědčujeme: během hodinky, kterou tu trávíme, tu společně s námi korzují japonští turisté i školáci z Finska.

V supermarketu vybíráme pečivo (dost dobrý celozrnný chleba). Martin si musí hlídat, v čem chodí do obchodu. Jeho bunda je šitá do hor, navíc označkovaná z Hudy sportu pípákem , takže při pokusu vstoupit do obchodu Martin na sebe upoutává pozornost. Naštěstí v Infocentru není signalizační zařízení, takže nerušeně můžeme všichni nabírat infomateriály.

Obloha je zatažená, poprchává. Přejíždíme do národního parku Dorrefjel. Cesta k místní Sněžce (Snohetta) je nepřístupná. Vede vojenským prostorem, přesto i zde jsou závory a za projetí dál platíme mýtné.

V pusté krajině najednou míjíme skupinku tří čtyř aut, vystoupivší autoturisté postávají u cesty. Co asi obdivují? Pižmoně! Průvodce zase nelhal. Když vidíme, že se pižmoň pase za říčkou, tak na rozdíl od ostatních přihlížejících jdeme k vodě, prohlížíme si ho zblízka. Fotíme. Jen co si ale pižmoň odfrkl, stahuji se zpět k autu. Jistota je jistota.

Ve tři odpoledne podnikáme výlet na Sněžku. Počasí sice není ideální, ale neprší. Po kilometru Tomáš zjišťuje, že v sandálech to asi na 2286 metrů vysoký kopec nepůjde. Přece jen těch říček a sněhových polí je vidět celkem dost. Takže pádí pro vhodnější obuv.

Sněhová pole ukázala svou zrádnější tvář: při jednom z přechodů jsem se těsně při nástupu ze sněhu na kamennou suť propadl. Bota sice odpérovala nohu nahoru, ale cítil jsem mírné štrejchnutí. (Jizva se moc nehojila. Při dojezdu domů jsem musel za doktorem, takže na levé noze mám památku na Norsko.)

Na vrcholku jsme obešli opuštěnou hlásku, v mlze jsme se ani nepokoušeli o nějaké fotky, obdivovat panorámata dost dobře nešlo.

U auta jsme uvařili hrnec těstovin a posilnili se před hledáním noclehu. Zastanovali jsme nedaleko za Dombasem, přímo na parkovišti. Kamča mně přesvědčila, že když tam přespávají v karavanech, tak je to stejné, jako když tam my nocujeme ve stanech. Budiž. Český učitel nocuje v Norsku na parkovišti. (To ještě netuším, co nás čeká následující dny/noci:-)

sobota 16.7.2005

Ráno pokračujeme v autoturistice. S Tomášem autem jedeme vzhůru do oblak se vinoucí Trolí stezkou. Sedmikilometrová klikatící se úzká silnička plná zatáček vede kolem 180 metrů vysokého vodopádu Stigfossen. Ten míjíme zahalený částečně v mlze. Několikrát zastavujeme na divácky atraktivním místech, fotíme se u značky Pozor trol. Než vyjedeme nahoru, Kamča s Martinem tam v rámci tréninku lehce vybíhají.

Na parkovišti necháváme auto a procházíme místním „Václavákem“: po dvou obchůdcích s trolími suvenýry na každé straně, plno turistů. Jdeme kousek cestou ke skalní stěně. Cesta je lemovaná kamennými trolíky.

Sjíždíme do Valldal, míjíme jednoho Čechošvéda, přímo ve Valldal nás oslovují dva Češi provozující na řece Otta rafting. Na základě triatlonových triček se tak poznávám s bratránkem Rudy Slaby od nás z Tálína.

Ve Valldal siestíme nad dvoulitrovým balením zmrzliny. Za 25 noků dlabeme lžícemi mraženou smetanovou stračatelu.

Trajektem přejíždíme do Eidstadalu. Kamča si před placením trajektu odskočila na toaletu, takže nám napočítali jen cenu za tři lidi:-) Později si z toho děláme legraci a zkoušíme, jestli by „lehce naložený“ Megan odbavili na trajekt jen s řidičem, s tím, že zbylé trio by se nalodilo nenápadně po zaplacení.

Pokračujeme serpentinami ke Geirangerfjordu, který je proslulý vodopády „Sedm sester“, „Ženich“ a „Nevěstin závoj“. Jedno z nejfotografovanějších míst z Norska si tedy zvěčňujeme i my.

Při cestě do letoviska Geiranger, které je v zimě odříznuté od světa, se na nás lepí auto s Japončíky. Věřili nám tak, že zajeli i do kempu, kam jsme jeli dozásobit vodu. Takže si udělali okružní jízdu norským kempem a pokračovali dál.

Jedenácti dlouhými úzkými zatáčkami jsme stoupali z Geirangeru směrem do hor. Výhledy z auta byly skvostné a při rychlosti 20 km za hodinu jsme si je mohli plně vychutnat. Několikrát se během „cesty Trolů“ a „Orlí stezky“ míjíme s cykloturistkou, která je taky pořádně nabalená. Až v tisíci metrech nad mořem pod horou Dalsnibba odbočujeme. Projíždíme nesčetný počet tunelů než před jedním z nich zastavujeme a míříme odpočívat k jezeru. Voda je osvěžující, sluníčko až do půl sedmé hřeje, takže akumulujeme teplo. Na protější straně silnice nacházíme v lomu přijatelné místo na stanování. Načínáme další láhev vína a hrajeme Amose.

neděle 17.7.2005

Sváteční den využíváme ke zdolání ledovec. Zavrhujeme turisticky profláknutý Jostedalbreen, kam údajně autobusy vjíždějí na pořadník. Za městečkem Loen necháváme u jezera auto a nenáročnou procházkou vyrážíme k ledovci. Polovina z přibližně desetikilometrové štreky vede podél jezera po asfaltce, pak je nástup trošku ostřejší, ale máme za sebou už Jotunheimen, navíc jdeme bez zátěže.

Závěrečný tříkilometrový úsek je mezi křovinami, potůčky a dobytkem, takže se hodí jít v kraťasech, nebo vyhrnutých nohavicích. Kolem je několik ledovců. Slyšíme dokonce, jak v nich praská – jako při bouřce. I když je teplo, slunečno, tak od ledovce jde chlad jako z ledničky. Ale na fotku pózujeme odvážně bez trik. Snažíme se blíže prozkoumat strukturu ledovce, ale udržet se na něm oběma nohama je nemyslitelné.

Při zpáteční cestě sbíráme jahody. Před kempem, kam zase jedeme pro vodu, se potkáváme s českými turisty, kteří zde jsou s cestovkou. Půjčili se dokonce kola a jako správní Češi si vybrali starého favorita. Dokonalé mimikry:-) I když při bližším pohledu na favorita my bylo jasné, že na něm se dá opravdu bezpečně projíždět tak maximálně do 5 km od kempu. Pak musí člověk spoléhat na vlastní nohy…

Za Loen vaříme u jezera večeři. Při ochutnávce se mi daří obsah rajské polívky vylít, naštěstí mám dlouhé kalhoty, takže to je bez úrazu. Ale boty a kalhoty musím propláchnout a několik následujících dnů se je snažím sušit.

Trajekt z Laviku v 21.30 stíháme akorát. Kamča přišlápla na pedál, takže nemusíme pak čekat na další trajekt. Stany stavíme asi hodinu před půlnocí přímo u hlavní silnice. Naštěstí trajekt v noci jezdí jen málo, takže i provoz na silnici je slabý.

pondělí 18.7.2005

Ráno je vyčaseno, i když trošku mokro po nočním dešti. Jedeme do Bergenu. Neustálé vjíždění do tunelů (až 5 km dlouhé) je už unavující. Je celkem nevšední, že dopravní značení je až v tunelech, navíc se tam smí dokonce i předjíždět.

Bergen je jedním z norských měst, které má nad sto tisíc obyvatel (230 000). Parkujeme v okrajové části města u univerzity. Parkoviště vypadá pustě. Vlastně jediné auto je tam to naše.

Ve středověku byl Bergen sídelním městem králů, působili zde i hanzovníci.

Dnes láká proslulými rybími trhy. Pověstné je i místní klima, průvodce uvádějí, že 365 dnů v roce tady prší. No, my máme azurovou oblohu, slunečno. Takže si vychutnáváme atmosféru. Špacírujeme na vyhlídku Floien (320 metrů nad mořem), odkud koukáme na přímořské město. Dolů procházíme úzkými uličkami, které jsou lemovány malými zahrádkami.

Trhy jsou všehochutí. Nejen rybí pochoutky a další mořské příšery, ale i pohledy, textil se severskými motivy. U každého stánku nám prodávající nabízejí ochutnávku ryb. Asi u třetího stánku nás prodávající černošská divoženka okouzlí. Pohotově se vyptává, odkud že jsme. Na naše „Česko – Praha“ reaguje klasicky – „Pívo“ a servíruje nám jednu dobrotu za druhou. Velrybu přibližuje jako Moby Dicka (navíc je teda sečtělá, takže u mě má vyhráno). Kupujeme si tedy oběd a vychutnáváme každé sousto dobře marinované ryby.

Na závěr procházíme historickou hanzovní čtvrtí Bryggen, parkem i moderní částí.

Po šestnácté hodině se s Bergenem loučíme. Večeříme na parkovišti a jedeme dál směrem k Hardangeviddě. Místa ke spaní jsou přebraný. Nakonec nocujeme nouzově na odbočce do lesa.

úterý 19.7.2005

Klasický norský den. Celý den propršelo. Většinu jsme strávili v autě: chvílemi jsme četli, chvílemi spali. Navečer, když déšť zmírnil, jsme se trošku rozpohybovali: já šel prozkoumat okolí (nahoře je jakési sportovní centrum, asi lyžařské tratě. Naproti chatová oblast. Ale kolem je celkem pusto, okolí moc upravené není), ostatní hráli s Kamčinou zdravotní loptičkou vybíjenou. Do stanu šla nocovat Kamča a já, kluci spali v autě.

středa 20.7.2005

Rozhodli jsme se před deštěm ujet. Na benzínce se pokoušíme naposled vyzjistit, jaká je předpověď na další dny. V novinách je univerzální předpověď, pro místní je mrholení naprosto normální jev, takže nevidí důvod, proč bychom neměli jít do hor.

Odpoledne přestalo pršet, tak jsme to využili k výšlapu na poutní horu Gaustatoppen, za Rjukanem. Martin s Kamčou běhali v podhůří, my s Tomášem vyrazili k vrcholku. Cestou jsme míjeli procesí. Průměrná denní návštěva byla kolem 200 lidí. Zvládli jsme 1883 metrů, já otáčel kousek pod vrcholkem, při sestupu jsme viděli „rozlitý mlíko“, ale protažení stálo za to.

Nocovali jsme přímo v parku. Martin s Kamčou v autě, my ve stanu, který postupně ztrácel svůj tvar. Vítr byl neskutečný.

čtvrtek 21.7.2005

I na návštěvu Osla (v překladu Louka bohů) se nám vyčasilo. Takže nejdřív vyrážíme za norskou metropoli. Jdeme asi tři kilometry za město - do muzea. Z praktických důvodů jsou hlavní muzea mimo město, směrovky tam navigují mobilizované turisty. Vybíráme si vikingské muzeum, kde hlavní atrakcí je 21,5 m dlouhá oseberská loď, v níž byla v 9. století pohřbena královna Asa i se svou služkou. Procházím na novinářskou průkazku, Kamča s Martinem si vyměňují jeden lístek. Za víc to opravdu nestálo. To po dlaždicové podlaze pobíhající bosý cca roční Nor je větší zážitek.

Míříme do hlavního norského parku – Vigelandspark, obdivujeme sousoší, odpočíváme na lavičce.

V centru Osla sedíme u fontány a sledujeme atmosféru: kejklíře na jednokole, skateaboristy snažící se zdolat bez doteku nohou skok ze zídky. Procházíme podél hradeb a míříme i do centra, které je stejně rušné jako pražský Václavák. Na jedné z obrazovek sledujeme dojezd etapy Tour de France. Zklamalo nás místní íčko – v prostorách hlavního vlakového nádraží se musela vystát fronta,abychom zjistili, že žádný zajímavý materiál nemají.

Z Osla vyjíždíme na dálnici, na jednom z odpočívadel večeříme. Nocležíme v lese, u jezera nedaleko Fredrikstadtu.

pátek 22.7.2005

Borůvková pohoda u Fredrikstadtu. Kamča s Martinem běhají podle map. Já jsem se osvěžil v jezeře, parádní voda. Potom jsme s Tomášem plenili místí borůvkový plantáže. Obědové menu bylo jednoduché – borůvky na různé způsoby.

Odpoledne jsme prošli Fredrikstad. Historické centrum příhraničního městečka bylo kouzelný. Nakoupili jsme dárky, podnikli tradiční tažení za vodou v kempu.

Navečer jsme zaparkovali u hřbitova, kde byla jedna z výchozích orienťáckých tras. Dorazila tam i skupinka norských orienťáků. Vegetili jsme kousek od hřbitovního plůtku, po soumraku (22.30) jsme postavili stany přímo na měkké trávě kousek od hřbitovní brány. Večer jsme hráli Ámose, poslední návštěvník ze hřbitova odjel kolem 22. hodiny.

sobota 23.7.2005

Ráno vybíhají Martin s Kamčou ještě na trénink. S Tomášem jdeme po Martinově doporučení okouknout nedaleké moře.

Opouštíme Norsko a v pomalu se po dálnici přibližujeme k Göteborgu. Zase parkujeme na východisku orienťáckých stezek. Uprostřed místního lesoparku je jezero. Na parkoviště přijíždějí běžci, ale i pejskaři. Jeden z běžeckých okruhů zkouším i já. Koupačka v jezeru osvěží, ale po objevení borůvkových plantáží mám jasno o nedělním programu…

Večer stanujeme uprostřed lesa, Kamča s Martinem přespávají v autě.

neděle 24.7.2005

Za dopoledne jsem naďobal necelý čtyři litry borůvek, který převážím je do Čech. Švéďáci vůbec nechápali, co v tom borůvčí lovím. Asi nikdy nejedli borůvkový knedlíky.

Navečer se zastavujeme na procházku v Malmö. Kamča chce vyzkoušet místní záchodky, ale nevěří technice a raději odbíhá do křoví. Přece jen adaptace na civilizaci musí být postupná:-)

Půlnoc přečkáváme v Trelleborgu. Na rybí zápach si postupně zvykáme. Zbavujeme se plastových lahví, zásoby vody už nebudeme potřebovat.

pondělí 25.7.2005

Kolem sedmé hodiny jsme v Německu. Svištíme po dálnici směrem domů. Před českými hranicemi provoz tuhne. Chvílemi jedeme krokem. Za Dubí (pro jistotu mimo obec) stavíme na benzínce. Po 17. hodině jsme v Praze.

červenec, říjen/ listopad 2005
-jm-

Not that much from Norge II

Not that much from Norge I

Sleeping Lounge

Hamar Speedskating Stadium (Lillihammer 1984)

Eye-bird View

Halden, Mekka of Orienteering

Swedish-Norwegian Border

Noname (sin-titulo) ekonom v Madridu

O Španělech nemám žádné iluze, ba naopak. Poslední svoji španělskou studentku jsem málem vyhodil, protože nebyla schopná ani vysvětlit, v kterém ročníku studuje. O proslulém paření španělské (katalánské) squadry na orienťáckých závodech ani nemluvě.

Madrid ale zaujal, předsudky vymýtil a svojí elegancí uchvátil. Moderní, přehledné a umělecké město nabízí pro cizince přehledný dopravní systém, což bylo první plus. Levné víno a olivy tvořily další významné aktivum. Všudypřítomná písková barva, rudočerné kontrasty, krásné struktury a čisté plochy (má estetická obsese daná praxí z luxování domácnosti) strojí v žebříčku rovněž velmi vysoko. A že o krásu Španělům opravdu jde, potvrzuje přehršel časopisů o módě, designu a nábytku, tj. umění pro masy (o časopisech s kráskami raději nemluvě; krása se cení, intelekt už je na obtíž, přesto tolik macho typů jako v Itálii člověk nepotká). Na trhu se tak ale nachází i spousta místa například pro architekturu.

Mrakodrapy na zastávce Nuevo Ministerios utvářely první dojmy: majestátní lešení obepínaly mohutný skleněný kvádr stejně jako u pařížského Centre de Pompidou. Nedaleko se k nebi pnul stvol Picassovy věže a věž Torrero jakoby se nakročila k tanci mezi bulváry. Vedle toho zapůsobil genius madridského fotbalového loci, stadión Realu Madrid.

Interier královského (Real) paláce, sídla ksichtících se panovníků, modernistu musel zklamat – barokně-rokokové plácániny ze zlatých nesmyslů, které mají maximálně dokumentární hodnotu; zajímavé bylo však vidět kabinet umění se nesmírně cennými stradivárkami a obrovskou zbrojnici. Celkově více zaujala jediná socha na nedalekém náměstí – socha dona Quijote a Sancho Panzy (boty bez ostruh), na které bylo lze vylézt – na koně i na osla, podle svobodného výběru.

A proč noname ekonom v Madridu? Anšto nic jsem neprezentoval, jen získával a sbíral dojmy z výroční konference evropských ekonomů. Důsledně (útěkem) jsem se vyhýbal konferenční nudě a pasivitě, která nutně nastávala poté, co člověk nestíhal sledovat vysoce technické papery a tak nepříliš účinně se tak mohl podílet na jejich vylepšení. Konference několika stovek špiček vědy, dělníků vědy a juniorů se konala v Leganés, jihomadridské čtvrti na zelené (spíše žluté) louce, kde vynikla záliba ve světle červených cihlách a obloží. Přilehlý park pokrývala rozsáhlá síť stromů bizarních tvarů; hlavní práce správců parku zjevně bylo kosit a odstraňovat žlutou trávu, vyschlé podloží totiž tvořilo z okolí zcela neevropský park, z něhož vyrůstají pinie, obracející dlaně k nebi, aby zachytily vláhu. Uprostřed parku poutník objevil Avenue of Love, kde bylo možno zakoupit dočasnou přízeň namalovaných a našpulených lehkých dívek.

Kulinářsky byla expedice rovněž zajímavá; při snídani zaujaly obrovské kusy nadýchaného sladkého pečiva. Obědu figurovalo úvodní gazpacho – studená polévka, vylisovaná z rajčat, vodního melounu a podobné zeleniny.

Ranní město rozhodně doporučuji. Díky časovému posunu je madridských osm hodin českých půl desáté, takže si lze přivstat a zažít chladné ráno; studená kůže se pak více těší na celodenní rozpálené zážitky, před nimiž ji ochrání jen hodně kvalitní roleta. A navíc – špinavé ranní uličky s exkrementy a toulavými psy ukážou nemilosrdně druhou tvář moderního města.

Úderný zážitek pro milovníka moderny tvořilo Muzeum královny Sofie (Reina Sofia). Zkraje nabídlo výstavu Cecily Brown: zde obraz Justify My Love signalizoval, mými slovy, že “womenhood equals challenge”. Zkrátka cena, požadavek, protihodnota jako hlavní prvek milostného úspěchu.
Další expozicí tvořily “monochromy” (Monochromes) – série místností, kde se soustředila díla odlišných barev, od černé k modré, rudé, zlaté, stříbrné až k liliově bílé. Brian O’Doherty, autor Inside the White Cube, vidí v bělostném kontextu vystavování velkou možnost ovlivnit diváka – “rectangular space of the gallery acts as the framework of pieces exhibited”, což se umocňuje jednotným barevným kontrastem v každé místnosti. K tomu samozřejmě nejvíce odkazovalo Reinhartovo čisté černé plátno, černě zarámované; obdobně bílé plátno s nevýraznou strukturou od Romana Opalky (1965).
O zeď opřené kvádry Johna McCrackena vypadaly, jakoby zde stavebníci při úpravách něco zapomněli. Rudá čočka jednoznačně evokuje růžové brýle. Upoutaly též v rudém skle zalité odlesky, které z větší vzdálenosti nabývají na výrazu.
Některé jednoduché experimenty potěšily – nepravidelný čtyřúhelníkový rám, pověšený nakřivo; podélně rozpůlený a posléze v obráceném pořadí složený obraz. Anebo Lucio Fontana (ale i jiní), kteří používali symbolu vertikálně jdoucího trhnutí ve středu; jedná se o lůno či temnou sílu z Pána Prstenů? V obou případech kvalitní. Stříbrné kostky utvářely zmenšeninu díla šíleného architekta, jehož ruku vedla náhoda. Z rozsekané bílé dlažby je složen chrám; postup připomíná sloup z knih v Městské knihovně.
Pop-art v další samostatné budově sice byl historicky vlivný, ale pro mne jde spíše o nostalgický proud; zřejmě by základem komiksových artefaktů musela být moje osobní populární kultura (Čtyřlístek, či seriál z ábíčka?), abych jej přijal. Roy Lichtensteinova expozice nicméně nabídla několik velice známých děl, především Look Mickey (1961) s kačerem Donaldem, který, zaseknuvší prut, volá: “Look Mickey, I’ve hooked a BIG one!!” (Mimochodem, na obraz navazuje Artist’s Studio z roku 1973, v němž na stěně visí obraz Look Mickey a varovný nápis vedle na stěně komentuje: “See that baldheaded guy over there? That’s a curly GROGAN. He and his mob run half the rackets in this town!”) Známá byla i trojice katedrál, tří tečkovaných, řeklo by se pop-impresionistických obrazů. Matrjošku připomínal obraz standardizovaného pokoje, v němž visí obrazy standardizovaných motelových pokojů (pamatujete na Cimrmanovy obrazy, uklizené pokojíčky, tzv. cimrmany?). Více se mi ale líbil Lichtensteinův přechod k abstraktu v 70. letech (až do roku 1984), zvláště když pruhy byly zkombinované např. s drobnými figurkami lodě. Anebo portrét hlavouna, jenž má místo hlavy (pochopitelně děravý) ementál.
Přístup ke stálým expozicím nastává superskleněným výtahem, metamorfózou času a prostoru, neboť výtah je přilepen na stěně a poskytuje ptačí rozhled po náměstí. Tvorbu Picassa, Miróa a Buňuela nehodlám popisovat, snad jen zmíním příjemné mrazení v zádech, když se člověk prochází kolem stamilionových děl. Picasso měl své záliby jako je skicování býka či zplození mrtvého dítěte (s koněm); k tomu modelky, což ilustruje jeho životní styl. Obrazy hlídal zřízenec s knírkem, který jakoby vypadl z Picassova obrazu. Guernica, stěžejní Picassův obraz, byla důkladně ohraničená a ostře hlídaná. Zkrátka: vysoce doporučeno.

Madrid se posunul z třídy Sin titulo do kategorie Fin titulo, dobrá adresa a fajnový zážitek.

Transalpinská voyage

Itinerář: Slovinsko (Julské Alpy), Itálie (Grajské Alpy), Francie (supermarket Intermarché), Švýcarsko (Ženeva, deštěm zahalená); osmý lunární měsíc, 2004 AD
Sestava: geograf, geofyzik, teoretický fyzik, politolog-ekonom a manažerka alias afghánský lovec motýlů, dva vášniví fotografové a duo zarputilých orientačních běžců alias Michal, Tom, Sidi (piš CD a čti [si:di:]), Martin a Kamča

Zahájení
Michael v Dolních Rakousech poprvé dosahuje 140 km/h; teologická otázka – může přesvědčený kajdista jezdit rychle s americkým autem? Rakousy prosvištíme, mezi tím si prosvištíme pár slov německy. Známka 7.2 euro a tunel 9.5 euro. Do Slovenije ale přes průsmyk místy se sympatickým 18% stoupáním.
Při ústí údolí Tamaru se tyčí tři můstky Planicy, ze série Intersportturné. Parkování za 500 šitů, nebrat. Nyní na můstcích provozují MTB sjezdy; zimní sebevrahy zkrátka nahradili letní sebevrazi. Kameny a výmoly na šotolince nedělají nízkému podvozku dobře, nejezte anebo si nenakládejte kufr.
Koča v Tamaru (4,5 euro) je poloprázdná. Vodopád prýští ze skály nad údolím. Pohoda, chybí jen jazz.

Dobrodošli na Jalovci (Vítejte na Jalovci)
Ranní test suťoviště. Ze škrby padá velký kámen, valí se po sněhovém splazu a pak po suťovišti. Proč si ostatní berou cepíny?
Sedlo. Výhled na Špicu a Mangart (?). První lezení je baby-lezení. Helmu by člověk ale zvážil. Na Jalovci rozhled, především na Triglav a Prisojnik, horu, se kterou máme nevyřízené účty.
Nejsme byrokraté a tudíž zapomínáme na vrcholové razítko; zapisujeme se, zjišťujeme, že zde bylo nedávno dost jiných Čechů, které osobně známe; jiný způsob zápisu do přírody (např. sestavení nápisů z kamenů) necháme jiným.
Sestup nejprve do škrby, ale odtud je cesta splazem nikoli odprto, ale zaprto (s cepínem a jištěním by se zaťatými zuby šla). Alternativa nelehká, sestupujeme na stěnu a už to není baby-lezení. Turistický průvodce mluví o “velmi těžkém výstupu”; není to tak hrozné, ale nožky se občas rozklepou. Navíc na náladě nepřidá, že nás předbíhá horokoza s odznáčkem Czech National Team – World Ski Championships 2004, Val di Fiemme.
Alespoň mini-lyžovačka (klouzání) po sněhových splazech, zkušení točí obloučky s teleskopy. Celkově docela dost sněhu na začátek srpna, mnohem více než před dvěma roky, což jsme později viděli na množství sněhu kolem Pogačnikova domu.
Lesem k Vršiči; změna na treking. Vršič zaplavený turisty, motorkáři, cyklisty, výletníky a rodinkami. Přechod na Tamar se ukazuje velmi snadný. Opět změna terénu, nyní drobná údolíčka, modelovaná ledovcem, s rozptýlenými kameny a klečí; mezi tím stezičky a šlapání ve vegetaci. Suť přichází až těsně před Tamarem a je to parádní sešup.

Križ
Aljaževův dom (Aljaževovi patří skoro celé Julky, ten člověk je megaloman). Z narvanosti parkoviště jsme v šoku, z průměru tří aut z minula se náhle stala stovka, zkrátka je sobota večer a lidi mají vyšlápnuto na kočy pod Triglavem. V samotném domě přesto zbývá habaděj prostoru, dostáváme noclehárnu, kde máme cca třicet postelí pro sebe (9 euro). Jsme v druhém domě, od minule zde vystavěli sprchu a OO (stranišče). A hlavně: také sem přišel ten slavný den, kdy k nim byl zaveden elektrický proud, střídavý, střídavý, zkrátka elektrický proud. Noční chození po schodech už nevypadá jako na hradě Nosferratu.
Vodu a sprchu používáme i při sestupu, i když sprcha je za hranou pravidel, před pátou odpolední do noclehárny nepouštějí.
Nástup na Škrlatici, příjemná ranní rozcvička, prakticky po spádnici, podél teče/neteče Suhi potok, jeden z mnoha suhih potoků. V balvaništi na loukách je značení již vynikající, ne jako – jak zmiňují příhody z webu – v minulosti. Na Škrlatici nejdeme, stehenní svaly jsou mírně přetažené a volíme odpočinkový Križ (2401), kde mají také hezké razítko. Na rozdíl od Triglavu s ním ale ještě nerazítkujeme náplasti a instrukce k použití Endiaronu.
Také sešup suťoviskem z Dovški vraci je mírně obměněn, je vidět, že suť je živá a svah sloupává stezičky jakoby loupal kůži se starými jizvami. Předtím ještě vidíme, jak pes jedné výpravy pronásleduje kamzíka, ale ten se chytře schovává... Psi jsou, čistě pro informaci, v horách zakázáni.
Slap Peričnik je příjemná povinnost, výrazně více vody než minule. Agent Tom si dopřává koupel, my ostatní jen obligátní sprchu z tříštícího se vodního závoje, čemuž se ostatně nedá vyhnout.
Ke spaní volíme odbočku z hlavní cesty a odtud odbočku na osamocenou, pěkně pokosenou privátní loučku, kterých je ve Slovinsku bezpočet a vyznačují se originálními vertikálními přístřešky na seno. Samozřejmě leží mimo park. Risk vyhození od majitele je mnohem menší než platit 50 euro za mítink s rangerem v parku; navíc majiteli by přespání na pokosené louce v principu asi ani nemuselo vadit.
Bivaky – jsou možné, hlavní výzvou je voda. Trošku natlačeno, říkali nám, že se sejde i 11 lidí na 6 míst atp.

Bloody Bled
Pro veslaře bloody spot, pro nás čistý ležink; žádný morski pes (žralok) tu neplave. Nejprve ale parking – kolem jezera 500, 700 šitů, na jednom místě po nás chtěl nekompromisně 1400 šitů. Nacházíme nádražíčko kousek na kopci a scházíme dolů, protentokrát jsme parkování zvládli zadarmo.
Loděnice vítá veslařskými plakáty s olympijskými šampióny ze Sydney, kteří na Bledu pravidelně potí krev. Veslařská mola lákají ke skákání. Bled je celkově příjemný, i když ne tak divoký v okolí jako Bohinjské jezero.
Hrad Bled chce pár euro za možnost pokochat se výhledem, možná že pozdě večer (po sedmé) je už kasa zavřená, jak si pamatujeme z roku 2002.
Cesta na Kovinarskou koču vypadá z mapy sjízdně, nicméně záhy se asfaltka mění v šotolinku a expresní ford mutuje na slimáka převážejícího nebožtíky. Koča se nabízí za 8.5 euro, je pěkná a jsme v romantickém podkroví a na koče zcela sami.
S trochou nedůvěry pijeme místní vodu (VODA NI PITNA), ale nakonec bez problémů, jako koneckonců i jinde v horách (např. Vršič). Zda se ale se suchem mění kvalita, nevíme.

Triglav
Ráno odjezd v pět hodin, po patnácti minutách slimažení je auto na finálním parkovišti, kde je korýtko s další tekoucí vodou a krávy nám ji k ní neblokují přístup. Později ale zjistíme, že další dvě jsou mnohem výše, nejvyšší až v 1763 m.n.m.
Cesta poměrně pohodová, Sidi ale cítí kolena a vrací se, podobně Michal těsně pod vrcholem. Škoda. Konečný výlez (přes Malý Triglav) je krátký a pěkný, navíc, jak říkají zkušení, je zde “překramlováno”. Klettersteigy leze i sedmdesátiletý dědoušek, větchý a nepříliš jistý v chůzi.
Konečně ho máme, 2863 m.n.m. Razítko se ocitá na slíbeném návodu k Endiaronu.
Cvičíme dokola tytéž dráze – dober dan, živjo, čau; v Grajských alpách bon giorno a bonjour.
Odpolední přejezd směrem do Itálie, kolem míst z bojů v první světové válce. Z Mojstrovky/či Mangrtu? je výhled na hrad, opevnění, mosty, obrovská koryta a krásné lago, tato oblast na hranicích SLO-IT je jedna z nejpůvabnějších.

Škocjanske jame/jeskyně
Únavný přesun. Cestou určitě zvládněte koupačku na Soče, fantastická řeka.
Jeskyně – ISIC se poprvé využil, z 10 na 6 euro je paráda. Dvě muzea a vyhlídková cesta kolem otevřeného údolí, rozšířeného zčásti i díky propadnutí krasového stropu někdy nedávno před pár desítkami tisíc let.
Dolina – terminus technicus pro krasové údolí.
Večeře – pršut (prisciutto), slanina/šunka sušená na vzduchu, proschlá a s velice silnou slanou chutí. Také poměrně drahá (10 dkg za 1000 šitů, tj. cca 4 eura). Dochází na ljubljanský řízek, kalamáry a další specialitky.

Hrvatska
Rijeka – pozor, na východním pobřeží mají asi jen čtyři kempy, nacpáno. Moščenička Draga, jedna noc by nás vyšla na 38 euro, ale překvapivě chtěla jen 3 euro, jako kdybychom jeden den parkovali. Nefungovala prý počítačová registrace... (spíše se nad námi slitovali). Sladoled (10 kun, 50 Kč) stojí stejně jako v Itálii. Pláž tulení až lachtaní, kdo má rád společnost, se opravdu nenudil.

Via Italia
Pronto, pronto, jsme na italských dálnicích! Napříč celkově 28 euro.

Aosta
Park založen Viktorem Emanuelem, podle něhož se všechno jmenuje (italská verze slovinského Aljaževa). Kluci vyrážejí na chatu Viktora Emanuela, aby se připravili na ranní výstup na Gran Paradiso (4061 m.n.m.). Alternativa: okolní kopce do cca 3200 m.n.m., ledovec na dotyk.
Spaní, kromě kempu, v autě podél silnice v údolí. Mezi devátou večerní a sedmou ranní jsme nebyli nijak rušeni.
Viktor Emanuel potřetí – tentokrát si jej připomínáme záchranou kozorožců, již zbylo jen několik párů, aby se vrátili do populace v tisících. Apatici a flegmatici nejvyššího kalibru. To kamzíci, kterých je hojně (viděli jsme několik rodinek), si nechávají bezpečný odstup. Svišti se bojí nejvíc, ale na “svištím paloučku” jsme jich potkali spoustu a jeden dokonce dlouhé minuty zůstával nad norou, aby rekognoskoval nebezpečí. Zdají se být poněkud vykrmení.
Hlavní cesty jsou sice hodně turistické, ale výhledy na protější svahy stojí za to. Formát rodinné dovolené ve 2500 m.n.m. Kamenné domečky, uvnitř brajgl (dle holandského mistra Breughela), ale bivakovat by se zde dalo. Zajímavé je, jak východní a západní svah jsou vegetačně dramaticky odlišné – východ je zarostlá buš a pak loučky, západ statné smrky a pak už jen velké balvany.

Gran Paradiso
Kluci (T+C+M) volí večerní postup na chatu a ranní nástup. Vrací se další den ve tři, samozřejmě opojeni postupem. Ráno šli poměrně brzy (před pátou?) a před ledovcem (resp. velkým balvanovým polem) museli počkat na další výpravy, aby trefili nástup.
My (M+K) volíme ranní postup, tj. ve čtyři odchod, o půl šesté nahoře na chatě, na sloní stezce stačí umírající bludička. Poté sledujeme výpravy a předcházíme; takže za chatou doleva přes balvany, pak nahoru podél řeky až k velkým kamenům (skále), zde sledování průvodců, kteří mají cestu v malíčku levé nohy (pokud je šero, nedá se to spolehlivě trefit, navíc je kámen kluzký a zmrzlý ze stékajících potůčků; těch sedm ráno zde bylo optimum). Nástup na ledovec, a pořád spolehlivě nahoru. V jednom místě opět suťovisko, mačky nesundávat, pak prudší svah na ledovci a člověk je nahoře. Poslední úsek je ledová lávka přes štěrbinu mezi ledovcem a skálou, dá se přejít dvěma kroky, ale je potřeba neplašit. Gran Paradiso na vrcholu nabízí poměrně ostrý hřbet, samotný závěr k Panně Marii je nutné jistit. Nepříjemné bylo, že po deváté, když jsme nahoře, se valily zástupy nahoru a ucpávaly hřbet, místo toho, aby před lávkou počkaly. Lidi jsou tupci nehledě na národnost. Dolů intenzivně teče sníh, kdo později přijde, ten se na svahu víc mele.
Zpátky jsme ve čtvrt na dvě. Žaketík nastává až při sestupu dolů na Viktorovi Emanuelovi.

Místo závěru
Přejezd pod Mont Blancem a spaní těsně za tunelem. “Sem teda stan dávat nebudu!” “Jako proč?” “Někdo sem v noci přijede a vrazí do mně autem.” “Co blázníš, to je jako pravděpodobnost, že tě trefí meteorit.” “Jen nech, přijede z vršku, světla nahoře, vjede do zatáčky...” Takže jsme se přesunuli níže k hoře černých pytlů (s odpadky z Nosferratu?). Na tomto místě je třeba dodat, že odpočívadlo bylo skvělé, s ohništěm, výhledem za hřeben, ledovec, zasněženou horu. Mimochodem, na jakousi anglickou důchodkyni nedávno spadl meteorit a škrábnul ji ruku; v Egyptě údajně před pár lety zabil psa. Ráno ale balíme, už jsme na odjezdu a Tom si vzpomene, že musí něco vybalit ze své rakve... během přebalování vidíme vrtulník – je, hezky letí – a najednou přelétne těsně nad hlavou a přistane... hádejte kde? Na to místě, kde proběhla hádka o umístění stanů. Tím byl problém s rizikem spaní na odpočívadle zcela vyřešen v neprospěch zastánců.
Ranní labužnická hostina na parkovišti před Intermarché, především aubergne, kozí sýry, všeliké bagetky a další sýry. Dále koupačka a kochačka u jezera v Asseny, ideální zakončení dovolené. Večer jsme ještě plánovali nechat den na Ženevu, ale začalo silně pršet, takže jsme zvolili útěk. Na benzínce na kraji Ženevy k nám přišel český kluk, Vojta, z něhož vypadlo, že potřebuje do Varů, ale nemá žádnou hotovost a tak stopuje. Cestou z něj vypadlo, že ho propustili z vyšetřovací vazby, kam se dostal poté, co auto jeho kamaráda pročichali francouzští karabiniéři a našli... šest kilo marihuany. Kamarád-dealer dostal rok, on byl propuštěn. I tak ale jeho story byla dost podivná. Vzali jsme ho přes celé Švýcarsko, kde bez přestání lilo a nechali na skvělém odpočivadle v Německu, kde byla spousta kamionů a aut; v šesti vzadu už jsme toho měli plné zuby. A to je konec.

Malta Times aneb báječné časy na Maltě

Motto: S maltézským křížem … Maltou křížem krážem.

Malta má velmi dobrou pověst. Z vícero důvodů, řekl bych. Někoho na ostrov láká vědomí, že území se velikostí vyrovná Praze a že tudíž může čekat podobnou koncentraci zážitků; zklamaný posléze zjišťuje, že většinu země zabírá rozpálený kámen a půda vysušená na prach (což není červencové Praze zase tolik vzdálené). Dobrá pověst spíše vznikla s tím, že téměř vše je zde příjemné - jediná místní specialita, která má občas sklon být nepříjemná, jsou turisté. Ale i oni se chovají nepříjemně pouze namátkou. Kupříkladu všudypřítomní Britové jednají ze zásady vždy korektně, jak je ostatně pravidlem v jejich Impériu, a pouze Frantíci, závidíce Malťanům krásný britský přízvuk, vykazují chování dotěrů.
Malťané se od svých kolonialistů, Angličanů, naučili mnohé. Možná i to je důvod, proč je slunečný ostrov natolik populární (pozor, nepleťte se Slunečným státem Thomase Campanelly, který byl též situován na ostrově). Odmysleme si stravovací návyky britských vojáků (hranolky a bifteky), které se pro citlivější žaludky rovnají výplachům, a podívejme se například na místní správu. V tom jsou Marťané ryze angličtí. Přebujelá administrativa a žabomyší spory místních politiků jsou stejně jako “za kanálem” probírány v regionálních novinách, zde s honosným názvem Malta Times. Vycházejí anglicky, což naznačuje další vynikající dědictví “kolonialismu”. Malta se stala součástí jazykové velmoci a její obyvatelé si možná ani neuvědomují, jaký dar jim to spadl do klína. Maltština by totiž byla o několik řádů hůře stravitelná - po několika pokusech kvalifikovaně prohlašuji - zlatá dánština! -, neboť je na ní znát fénický základ a vlivy všech jazykových skupin, které se zde kdy usadily.
Ostrůvek minuciózních rozměrů má za sebou bohatou historii. Nejhlubší otisk na ostrově nechaly dvě kultury – megalitická a barokní. Megalitická ponechala hluboký otisk proto, že pozůstatky po ní byly v půdě opravdu hluboko, a barokní (rytířská) proslavila Maltu mezinárodně. Rytíři řádu sv. Jana - Johanité – se na Maltě usadili poté, co byli vyhnáni postupně z Kypru a Rhodu, a na Maltu si tito Odysseové středověku přivezli nesmírné bohatství a obchodního ducha (což je také bohatství, i když jen potenciální).

Příroda s otazníkem
Kdyby sicilská chobotnice zasahovala až do doby 10 000 let př.n.l., pak by její chapadla byla i na Maltě - v té době totiž Malta byla pevninským výběžkem Sicílie. Nyní je pokryta zkamenělými mořskými usazeninami, jejichž typickým zástupcem je vápenec (žlutý až medový, občas bílý). Z něj se zde staví prakticky vše a jeho spotřeba tomu odpovídá. Po ostrově je tak rozeseta řada gigantických pravoúhlých jam, které jsou pozůstatky po vytěženém pískovci.
Pokud však obdivujete mohutné pískovcové stěny, doporučuji navštívit jižní pobřeží, kde se stametrové útesy zdvihají strmě nad mořem a někde se odlamují. I já jsem s trochou napětí nafotil Kamilku na jednom takovém útesu, a fotil jsem rychle, neboť nebylo jasné, zda se udrží v hledáčku. Na druhé straně živá příroda připomíná bonsaj. Více než půlmetrové stromy nikde jinde kromě hájů nenaleznete, pokud nejsou těžce zavlažovány. Sucho je až k zalknutí, přes zimu se prý ale odehrává změna. Země je rudá více než Patovo tričko v seriálu “A je to!” (barva triček Pata a Mata, totiž rudá a žlutá, prý měla zesměšňovat SSSR a Čínu) a odsud usuzuji, že země musí rodit spoustu antukových specialistů.
Dovolená probíhá prakticky ve městě, neboť příroda per se, jako objekt zájmu, zde vlastně neexistuje a jak říká průvodce, jediné lesy zde jsou lesy televizních antén. Jsem výsostně žádostivý toho, jak zde IOF vybuduje místní federaci orientačního běhu. Na čisté skále a mezi keříky se příliš orientace vymyslet nedá; snad jen terasovitá políčka oddělená kamenitými zídkami by bylo lze využít jako malé zajímavé labyrinty.

Co zaujme první den
Za prvé, místní pivo. Cisk Lager je světlé pivo pro místní proletáře (otcovi chutnalo). Kinnie zase chutnala mně a Kamile: popsal bych ji jako pomerančovou Kofolu, která je ostrůvkem lokálnosti na globálním trhu s americkými cokes. Kinnie se vyrábí z neloupaných pomerančů, pelyňku, kaktusu a vody – a byla překvapivě dobrá.
Doprava – to je šílenost, ryzé zoufalství, souboj omlácených rachotin. Za celou dobu pobytu jsem si nezvykl na jejich jízdu vlevo a neustále jsem se při přecházení křižovatek nacházel v nebezpečí života. Zejména “maltský trabant” a “maltský žigulík” byly mým postrachem. Co myslím maltským trabantem? Minicooper z 60. let, krásné autíčko, jejichž četné zástupce ale nikdo příliš neudržuje. A maltský žigulík? Tím je Škoda Favorit, vyrobena do Anglie s řízením napravo. Auta jsou zde dominantním způsobem dopravy - s pěší turistikou se nepočítá, cyklistika neexistuje. Autům konkurují už pouze autobusy z 50. let, půvabní miláčkové místních řidičů, kteří je hýčkají a opatrují a proto přežili i do třetího tisíciletí. Ze zásady jezdí vždy vepředu s otevřenými dveřmi.
Někteří jejich řidiči jsou umírnění, ale zažili i jsme i jednoho Niki Laudu. V podvečer jsme odjížděli z přístavu do Valletty a byli jsme docela uchození – jako spousta dalších našich spolucestovatelů. Postupně jsme poklimbávali, ale to se řidiči evidentně nelíbilo. A protože měl vyloženě našlápnuto a dobrou náladu, rozhodl se nám mlčky ukázat, co zvládne jeho řidičské umění. Plazili jsme se klikatými silničkami v koloně podél pobřeží a protože v protisměru byl mnohem menší provoz, řidič začal předjíždět, hlava nehlava. Pokaždé zrychlil, nebral ohled na auta v protisměru, která začala brzdit, jako by do svého pruhu nepatřila a když už se blížil k nějakému nebezpečnému místu – k autům v protisměru nebo nepřehledné zatáčce, zatroubil a auta mu jednoduše musela uvolnit místa. A tak zas a znova. Chvíli jel za jedním krásným a určitě pekelně rychlým BMW, ale jeho rychlost v koloně mu příliš nevyhovovala a tak opakovaně troubil tak dlouho, že chudák BMW poodjel na krajnici a nechal se potupně předjet. Vezměte jed na to, že tohle probudilo i ty nejvíce unavené turisty.

Turistika do morku kostí
Hotely tvoří hlavní maltskou architekturu; při pohledu na hotely opevňující zátoky severně od Valetty nelze ani dojít k jinému závěru. Příznačné je, že i na ostrůvku Comino, kde bydlí dva či tři domorodci, stojí dva švýcarské hotely. Nicméně hotely se od místní architektury liší co se týče používání mosazných klepadel na dveří a dřevěných balkónků na domech. Obojího je zde habaděj a je to pěkné. To nám ve čtyřhvězdičkovém hotelu scházelo. I když za 60 L m na den (cca 5500 Kč) nám ta klepadla do dveří navrtat mohli (cenu uvádím samozřejmě podle průvodce, ne podle toho, co jsme reálně platili…).
Hotelová pravidla, platná po celém světě, vám zajišťují, že ať už si z pokoje každý den vyrobíte pokojíček ve stylu malíře Breughela (tj. brajgl), či vybudujete roztomilou haraburďárnu, po návštěvě pokojské bude vše opět úhledné, krásné a srovnané, i kdyby se jednalo o spací spodní prádlo (které pravděpodobně bude i vyžehlené!). Může se vám přihodit stejný zážitek jako nám, když jsme poprvé otevřeli náš pokoj, a v něm nás čekal sekt, víno, mořské specialitky a ovoce. K tomu uvítací dopis od ředitele hotelu. Připomínám, že jsme přijeli těsně před půlnocí a že venku bylo přes 20 stupňů – ideální pro malou balkónovou party.
Na co si však našinec v žádném maltském hotelu nezvykne, je voda. V Čechách má voda z kohoutku často lepší kvalitu než balená voda (věřte hygienikům!), zatímco zde je po odsolení mdlá, tvořící směs destilované vody a trochy chemie. Odsolování zde bylo vždy nutností – po Maltě a Gozu jsou rozesety dříve funkční odsolovací nádrže a bazénky vytesané v pískovci. Na Gozu se nachází dokonce úplný zachovalý systém odsolování. Dnes se však onen destilát ochucený chemikáliemi vyrábí právě pouze v továrnách na Gozu a na Maltu se dopravuje potrubím.
Dále zaujme několik detailů. Telefon na záchodě. Důmyslný systém zúčtování i těch nejmenších službiček (marnotratní si tak z poslední dne dělají den zúčtování ve smyslu Terminátora II – judgement day). Vodní hrátky – z nich zejména speed boat. Soutěž pro návštěvy: za vizitku možnost vyhrát týden v jiném maltském hotelu zdarma. Ceny v klubu Apollo Health and Beauty Club - manikúra za osm liber (cca 700Kč), pedikúra jedenáct liber. A osazenstvo hotelu. Zčásti máte pocit, že jde o sraz veteránů z druhé světové války, věkem tomu mnozí nemají daleko. Nejvíce nás překvapila přítomnost paní, která si nezvládla sama ani dojít pro jídlo. Protože to byla Němka, nedozvěděli jsme se, zda opravdu náhodou není veteránkou - na britské Maltě, kterou Němci bombardovali, by se tím pravděpodobně příliš nechlubila.
Bydleli jsme v zátoce St George, která přináležela do oblasti Sliema a St. Julian’s. Zde je k vidění úzká zátoka Spinola Bay, která je pěkná, plná rybářských lodí, ale žádný zázrak nečekejte. V St George jsme bydleli naproti majestátnímu casinu, v hotelu společnosti Corinthia. A propos, řetězec hotelů Corinthia je vlastněn Libyí (Lybia Foreign Investment Company – Lafico - vlastní údajně 47 procent z hotelu), tudíž zde platí, nemýlím-li se, americké embargo. Opravdu, Američany jsme zde nepotkali. Připomínám, že Lafico založil v roce 1974 plukovník Kaddáfí, autor politologům známé a vskutku neortodoxní teorie demokracie popsané v Zelené knize. Dílko vřele doporučuji, předčí je možná jen projevy Saddáma Husajna.

Mdina alias Medina alias Rabat
Městečko Mdina stojí na skalním ostrohu, či na náhorní plošině, případně na stolové hoře, jejíž tři strany prudce spadají dolů. V každém případě pohled na toto “opevněné místo” (jak zní překlad názvu města) je z rovné krajiny impozantní. Procházka uvnitř “tichého města” je rovněž zážitkem. Pevnost má zvláštní atmosféru, kterou narušují jen turisté (samozřejmě včetně nás), bohatá historie dýchá tak, až se zamlžují brýle. Paláce, kláštery a kostely vytváří kompozici nahuštěného města na skále. Pouze pražští cestovatelé, píšící do Světa Namodro, jsou mírně skeptičtí: “Pražákům zvyklým na Pražský hrad či Vyšehrad tyto památky poněkud nemohou vykouzlit onen úžas běžný u západních turistů - proti Pražskému hradu či Vyšehradu je Mdina velikostí asi desetina.”
Po Féničanech zůstala v Mdině, vnitrozemské městečku, výroba klasických punských lodic, a to až do dnešních dnů. Římané zde kromě vybudování civilizace “téměř nic neudělali” (jak by přitakal Spolek pro osvobození Palestiny ve filmu Život Briana od Monty Pythonů). Pro Araby se jednalo o Medinu, a také Normané se zde po nějakou dobu ohřáli, až zde nakonec usídlil zástupce španělské koruny. Pak přišli johanité, dnešní obyvatelé a vládci ostrova. Že si svého nového sídla vážili, dosvědčuje i fakt, že kříž vedle oltáře v katedrále sv. Petra a Pavla je údajně ten samý, který nalezl Gottfried z Bouillonu při dobytí Jeruzaléma v roce 1099.
Nyní zbývá vysvětlení, co znamená Rabat. Stolová hora s Mdinou je z jedné strany přístupná, a tak se časem k pevnostní Mdině přilepilo druhé městečko - Rabat byl na světě. I zde jsou k vidění četné zajímavosti, neboť souměstí (oddělené pouze mostem nad příkopem) tvořilo dlouho centrum ostrova. Po Římanech zbyly katakomby a kostel sv. Pavla, jeskyně, kde údajně žil i sv. Pavel. Osobně mne zde zaujaly zbytky po okovech přibitých na stropu, ukazující, že v minulosti se s příslušníky menšinových náboženství opravdu nepárali. Zde jsme se dovtípili, proč v tolika kostelích viseli od stropu lodě – mají připomínat světce sv. Pavla, který na ostrov připlul na lodi. Další památkou z raného křesťanství jsou katakomby sv. Agáty. K nim se váže příběh jak z mýdlové opery: vysoký římský úředník z města Catanie, guvernér Quintianus, chtěl světici Agátu za ženu, ale jejím vyvoleným byl Ježíš Kristus. Na Maltě se tedy v pol. 3. stol.ukrývala před sledováním vysoce postaveného nápadníka. Posléze se ale vrátila dostala zpět do jeho vlivu - a zde se soap opera mění v orientální tragédii. Zhrzený nápadník jí nechal uříznout ňadro, pak ji posadili na žhavou pec a Agáta nakonec zemřela v žaláři.
Ke katakombám se váže diskuse o kruhovém stolci – pořádali zde smuteční hostiny či nikoliv? Někteří badatelé říkají, že zápach rozkládajících těl by bránil cokoliv si zde vychutnat a tak sem byly nanejvýše pokládaly obětiny - pokrmy a nápoje pro mrtvé.

Hello from Skoda!
Mostou, městem ležícím na dohled od Mdiny, jsem pouze projížděli, za zmínku ale stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaný podle římského Pantheonu. Je opravdu impozantní, neboť jej zakrývá čtvrtá největší kupole na světě (!) o výšce 60m a průměru 52 metrů. Uvnitř se skrývá pro nás ještě zajímavější exponát: německá bomba, která během bombardování propadla centrálním otvorem v kupoli, aniž by explodovala. Uvnitř pyrotechnici objevili písek a česko-anglický slovníček jako vzkaz od českých dělníků ve Škodovce, kteří sabotovali německou válečnou výrobu tím, že do bomby nedaly výbušku. Pro věřící se nicméně jedná o jasný důkaz účinné ochrany Panny Marie (lepší než americký systém protiraketové obrany).

Buskett Gardens a jižní útesy
Zelený hájek pod palácem Verdala, který se nazývá Buskett Gardens, avšak Malťané mu říkají Boschetto, je na Maltu atypickou soustavou zeleně. Původně lovecký revír dnes tvoří spíše směs hřišťátek a smetišť osázených rozličnými stromy; k vidění jsou zde palmy, morušovníky, pinie, pomerančovníky a citrovníky (jeho plod jsme nesli až do hotelového pokoje, a pokojská jej druhý den pak uklidila na prominentní místo). Dětem stačí stín a nepřítomnost rozpálených silnic ke štěstí a tak zde pobíhají po rudé zemi a hrají si, stejně jako děti kdekoliv jinde, pouze se tu nepadá do trávy a nevyhledává slunce. Hezké řady stromů v parku zakrývají ledabyle zasázené kolegy, mezi nimiž je doslova odpadkový ráj. Ano, je to tak, Marťané si ze zahrad učinili skládku a první pohled je jen Potěmkinovská opičárna.
Podobnou zábavou domorodců je svrhování nepotřebných aut do propasti těsně u moře (anebo zde příliš často natáčejí hollywoodská studia?). Kaskádovitě uspořádaným útesům na jižní straně se říká Dingli Cliffs. Jde o výstavní erodované skály, které se zvedají více než 200 metrů nad mořem; škoda jen, že jejich výška je rozdělena nadvakrát. Jen pár metrů od útesů se mimochodem nachází nejvyšší místo ostrova - Dingli - 240 m. n. m.

Kameny modliteb
Na svahu volně klesajícího k moři, jen pár kilometrů od Dingli, se nachází jednička mezi maltskými neolitickými svatyněmi, Hagar Qim. Vědomí, že se jedná o nejstarší dochovanou architekturu na planetě, umocňovalo pronikavé odpolední, až podvečerní slunce, a tak jsme byli zaujati touto svatyní, která vznikla ve dvou fázích, mezi 3500 a 2800 lety př.n.l.
Jak se na Maltě vzal takový megalitický klenot? Na sklonku poslední doby ledové opustil prehistorický národ vysychající pastviny, lesy a háje uprostřed Sahary a vydal se na dlouhou pouť na sever. Časem se usadil na pobřeží severní Afriky a změnil se ve výtečné mořeplavce. Malta byla výborným spojníkem k Ligurii, k Atlantiku, a ke spoustě jiných míst. Z hlediska obchodu ideálně situované místo. Nicméně ostrov se stal převážně kultovní místem. Megalitická civilizace na něm vystavěla třicet chrámových komplexů (pouze čtyři jsou dnes přístupné) a zbylo po ní i mnoho menších památek ukrytých v terénu. Některé kameny byly, což je dnes takřka nepochopitelné, dovážené po moři. Žulové menhiry se v té době začaly objevovat na Korsice, v pozdějším období jejich centry byla Bretaň, Anglie, Skotsko, Katalánie, Německo a Skandinávie. V době, kdy započala výstavba menhirových alejí v Carnacu, začala mizet sláva Malty. Duchovní těžiště megalitické civilizace bylo přestěhováno k morbihanským pláním (dnes zatopeny mořem) a k dračím žilám v Locmariaquer. Chrámy na Maltě byly sice “v provozu” až do 15. století před n.l., ale jejich význam klesal, také s rostoucím vlivem Féničanů.
Kameny modliteb, tj. Hagar Qim, tvoří vztyčené kamenné desky, u vchodu doplněné kamennými bránami - deskami položené na sloupech. Jiným podobným útvarům se říká kamenné stolce (trility); jde o vztyčené kamenné desky, přes něž je položena další deska. Uvnitř chrámu se nachází lavicový oltář, na který se údajně pokládaly obětiny. Oltářů je několik typů – nejčastěji jde o bloky kamene s typickým tečkovaným vzorem. Pozornost lidského červa zaujmou především dva megality, kdy jeden má 6,4 m na výšku a druhý je “ležící” megalit – 4 m vysoký, 7 m dlouhý a 60 cm široký, o celkové váze dvaceti tun - jak jej sem dopravovali? Další záhadou jsou kamenná okna, tzn. velké oválné díry vytesané do vzpřímených kamenů. Říká se, že tvořily tajný, posvátný vstup do svatyně. Co se týče zakrytí chrámu, které dnes zcela chybí, tvořila jej střecha z vodorovně položených desek, které směrem do středu prostoru přečnívaly. Tím údajně vytvářely dojem klenby. Pravděpodobně ale kameny nebyly položeny přes celý prostor, a ve zbývajícím prostoru byly propojeny trámy spojenými mazaninou. Konečně poslední nevyřešenou záhadou (pro nás, nikoli pro Ericha von Dänikena) je malá komůrka, k níž se dalo dostat pouze malým otvorem - podle badatelů mohlo jít o komoru pro kněžku, která promlouvala jako orákulum.
Ne více než dvě stě metrů pod Hagar Qim se rozkládá Mnajdra. Nezachovala se stejně dobře jako kameny modliteb a navíc v dubnu 2001 byla poničena vandaly. Co se týče megalitických chrámů, nejlépe zachovaný je Tarxien, protože byl objeven nejpozději a odkrýván s mimořádnou pečlivostí, ale jelikož se nachází uprostřed městské zástavby, ztrácí velkou část svého kouzla.
Megalitická kultura uctívala ženu, což potvrzuje i figurka Maltské Venuše, jeden ze symbolů Malty. Neodolali jsme a pohled s ní jsme poslali mému zaměstnavateli P. V., v jádru citlivému obdivovateli ženské krásy. Mimochodem, některé hypotézy tvrdí, že Venuše je spojením ženského symbolu (klínu) a mužského principu (falus) a to tak, že hlava Venuše tvoří v podstatě onen mužský princip.

Jeskynní lázně
Několik dalších pěkných míst se nachází na jižní části ostrova. Jedním z nich je modrá jeskyně - Blue Grotto. Široká zátoka s mnoha jeskyněmi, které vyhloubilo moře, je populární návštěvní místo. Doporučuje se nechat se sem dopravit lodí, a to nejlépe ráno, ale už při pouhém pohledu svrchu je vidět alespoň vchod do jeskyně – třicet metrů vysoký, obvod devadesát metrů. Prý se na skalních stěnách ukazují oranžové korály – nedivil bych se, moře je zde průzračné jak na atolu v Tichém oceánu. My jsme pouze zvládli zaplavat si zde v podvečerním slunci, přičemž mohutné vlny nás vrhaly zpět do zátoky. Blue Grotto je podmanivé místo a tak není divu, že právě zde Sirény sváděly námořníky na útesy. Pouze Odysseus, první konstituční ekonom (poznámka pro zasvěcené), se jim dokázal vyhnout.
Římské lázně jsou skrovné pozůstatky dřívější krásy místních lázní. Dochovaly se z nich zejména zbytky veřejných latrín (nejužívanější, nejtrvalejší!), bazén s kamennými schody a mozaikové podlaží. Nic impozantního.
Mnohem slibnější byl Ghar Dalam, jeskyně temnoty, 215m dlouhá vápencová jeskyně. Bohužel nás do ní neúplatný strážce nechtěl pustit, když jsme přišli pár minut po uzavírce. Museli jsme si tudíž nechat zajít chuť na prohlídku nálezů lidských kostí a hliněných střepů, ale také kostí slonů, hrochů, vlků a jelenů; kosti se prý ještě stále válejí v jeskyni po podlaze.

Valletta
Zpátky z přírody do civilizace! A přímo do hlavního města. Valletta byla vystavěna s jedním cílem: aby se jednalo o obranyschopné sídlo řádu maltézských rytířů. Mdina si nemohla dále nárokovat na titul hlavního města, protože se z ní nedala koordinovat obrana vůči Turkům - a navíc johanité potřebovali potírat pirátství a tudíž být v přístavu. Valletta proto byla vystavěna jako pevnost, mající dva přírodní přístavy z boků a dokola pevné hradby.
Stavělo se rychle a podle přesného plánu: mezi lety 1566-1571 se do pravoúhlých ulic vtěsnaly všechny budovy se všemi svými arkýřky a skvostnými palácovými balkónky. Struktura ulic tak globetrotterovi připomene New York. Budovala se zde hlavně vládní sídla, jedno po druhém. Nyní zde naleznete všechny politické instituce tohoto trpasličího politického společenství. Například v barokním Domě kastilských, leónských a portugalských rytířů, kde dříve bydleli rytíři z Pyrenejského poloostrova, sídlí premiér.
Skvostnou výzdobou se honosí katedrála sv. Jana (tzv. Co-Cathedral, v důsledku “katedrála náměstek”), hlavní stánek pobožnosti johanitů. Každý rytíř musel po přijetí do řádu donést dar, který byl využit pro výzdobu kostela. Pohřbeno je zde na čtyři sta rytířů, k jejichž památce zůstaly mnohobarevné mramorové náhrobní desky. Glassnerovi a jiným politickým geografům by se líbila mapa v přední lodi, kde je Malta umístěna v centru a zobrazená jako neúměrně velký ostrov obklopený potenciálně nepřátelským světem.
Jak to vůbec bylo s johanity? V jejich čele stál Velmistr. Byl zvolen doživotně a měl uznání evropských knížecích dvorů jako vládce Malty. Jeho sídlo na Republic Street bylo dostatečně reprezentativní: na Neptunově nádvoří s četnými nástropními malbami námořních bitev vidíme, odkud pocházela síla a moc rytířů. Jinak ale johanité nebyli příliš výbojní, spíše své poslání spatřovali ve špitální činnosti. Špitály budovali ve Svaté zemi a pak všude, kam na delší dobu vkročila jejich noha. Ve Vallettě založili tehdy jedno z největších podobných zařízení vůbec - koncem 16. století pojalo sedm set pacientů.

Trojměstí
Cottonera alias Trojměstí je společným označením tří sousedících historických měst – tvoří je Vittoriosa, Senglea a Cospicua. Vittoriosa (tj. Vítězná; je ale i Viktorka od splavu vítězná?) je nejhezčím z Trojměstí. Krásně opevněná, tvoří cíp zařezávající se do zátoky a obsahující několik muzeí. Námořní muzeum nás zaujalo nejvíce a rozhodně jsme nelitovali. Za zmínku stojí rovněž Inkvizitorský palác, kde se mezi lety 1574 a 1798 vystřídalo celkem 62 zástupců papeže. Mimochodem, byl zde soud, kdy vchod z vězení do soudního sálu byl natolik nízký, že každý obžalovaný před soud předstupoval shrbený; rozsudky smrti zde ale byly vyneseny velice zřídka (prý celkem tři) - většinou se zbožní rytíři spokojili s mučením.
Senglea, též Isla, tvoří další město opevněné johanity. Na pozorovatelně na zdejší pevnosti je zajímavá trojice symbolů: kamenné oči, uši a pelikán. Vysvětlení? Oči a uši prý značí ostražitost ve službách křesťanství, symbolizovaným pelikánem.
Do Trojměstí sice Marsaxlokk nenáleží, ale zmiňuji jej na tomto místě. Jedná se totiž také o městečko, které je známé jako přístavní. Pověst získalo jako tradiční rybářský přístav spjatý s pravidelnými trhy, na nichž lze zakoupit všelikou mořskou havěť. Rybáři zde spravují sítě, prodávají se krajky, kolem plují či jsou ukotveny tradičně zbarvené lodě luzzo s obligátníma očima na přídi – zkrátka romantika. Oči mají prý za úkol loď bezpečně dovést do přístavu a po zakotvení někteří rybáři oči zakrývají pruhem látky, aby si odpočinuly.

Gozo poprvé
Gozitánci, obyvatelé malého ostrůvku vedle Malty, jsou jakýsi maltští venkované - ale i Malťané jsou tak příjemní, že rozdíl nepoznáte. Gozo stojí navštívit už jen proto, že je to taková Malta v malém – a Malta je Evropa v malém. První kroky nejčastěji směřují do Victorie na Gozu, původně Rabatu. Ač tedy domorodci mají stále svůj Rabat (pozor, neplést s maltským Rabatem), na počest britské královny Viktorie jej nazývejme Viktorií (pozor, neplést s Vittoriosou). Názvosloví prostě není jednoduché. Podobnost s Rabatem je v dalším rysu – jeho středověké jádro se nachází na stolové hoře, podobné Mdině, poskytující ještě úchvatnější přehled o blízkém i vzdálenějším okolí. Uvnitř se nachází katedrála, zbrojnice atd., hlavně ale půvabná spleť zdí, hradeb a vyhlídek. Mimochodem, právě toto místo bylo pro Antoine Saint-Exupéryho Citadelou.

Z Azurového okna pohled do Vnitřního moře
Dwejra, alias Vnitřní moře, je malé jezírko na západě ostrova. Od moře je sice odděleno úzkým pásem útesů, ale přírodní tunel ve skále jej s mořem propojuje. Jak vyprávějí jiní, lze tudy nejen projet lodí, za níž se platí, ale lze i proplavat! I když... “V den naší návštěvy jsme se mohli v tunelu nechat bez trocha opatrnosti i zadarmo umlátit. Voda v laguně byla neklidná a špinavá, v pravidelných intervalech se ozýval napřed rachot, pak se ze zatáčky vyřítila bíle zpěnělá masa vody sahající až ke stropu, vyrhnula se do laguny, poklesla a vytvořila širokou nízkou vlnu, která se vyhoupla na povlovný protilehlý břeh.”
Pokud se plavání podaří, objevíte se na širém moři a po levé ruce budete mít úchvatný přírodní útvar, tzv. Azurové okno. Jedná se o útes, vlomený do moře, který je zevnitř erodován a tak moře vytvořilo jakýsi průchod či okno, které se každý rok zvětšuje. Potkali jsme zde potápěče, kteří si zde museli užívat – my jsme si užívali na vrcholu této brány, odkud byl famózní výhled.

Jeskyně nymfy Kalypsó
Odysseus žil jako zajatec nymfy Kalypsó celých sedm let. Jak k tomu přišel? Jeho druhové pojedli posvátné býky, načež se na ně mocný Zeus rozhněval a zničil bleskem jejich loď- jediný Odysseus doplaval na trámu k ostrovu, kde jej s otevřenou náručí (a jak uvádí erotická verze této části Odyssey, i s otevřeným klínem) přivítala nymfa Kalypsó. Svého milence po celou dobu pobytu nechtěla nechat odejít, ale nakonec se musela podvolit vůli bohů a Odysseus mohl odplout na voru k Ithace.
Nymfa podle Malťanů sídlila v jeskyni, která se tyčí ve svahu na severním okraji Gozu a odkud je krásný výhled na Ramla Bay, pláž s narudlým pískem. Realista by ale měl dodat, že jeskyně je ubytováním poněkud nízké kategorie - slezete po schůdcích do díry s několika balvany, kde je cítit odér lidské moči a jak ostatní cestovatelé trefně poznamenávají, díra je navíc otevřená k zátoce a neposkytuje žádnou ochranu před deštěm. Pokud zde žila nymfa Kalypsó, jak to že Odysseus s ní vydržel tak dlouho?

Chrám obryně
Jeskyně i rudá pláž se nacházejí nedaleko Xaghry, kde je přítomna i Ggantija, chrám obryně. Přímo ve městě Xaghře je ale také k vidění zajímavá krápníková jeskyně - Xerri’s Grotto, která je pod soukromým domem a kde vás provází vnuk objevitele jeskyně.
Protože doporučení od UNESCO fungují ze všech doporučení různých agentur OSN asi nejúčinněji, je Ggantija jedním z nejvíce navštěvovaných míst na Maltě. Legenda praví, že jej postavila obryně za jedinou noc a přitom ještě kojila své novorozeně. Moje matka mi k tomu přiznala, že co se týče batolat, “za nás se kojilo po čtyřech hodinách”. Takže to vlastně není takový problém. Obryně to zvládla během dvou polovičních úvazků. Přesto ale nebude od věci klonit se spíše k té verzi, že Ggantija vznikla cca 3500 př. n.l., a materiál k její stavbě byl dopravován lidmi z pět kilometrů vzdáleného kamenolomu. To vše se dělo bez kladky, pravděpodobně s pomocí kulatých valounů. Což je opět nepředstavitelné, uvědomíme-li si, že část zdí sahá až do výšky osmi metrů.
Chrám sestává ze tří částí. Nejprve pozornost zaujme čtyřicet metrů dlouhá oválná dvorana, ohraničená kamennou zdí. Pak si návštěvník všimne dvou svatyní, kdy ta jihozápadní je starší. Každá svatyně má vlastní, konkávně zakřivenou zeď, ledvinovitého tvaru, a vždy u vchodu stojí stolové oltáře (původně zde byly i brány). Podobnost s křesťanskými kostely je až zarážející - hlavní chrámový prostor je zakončen apsidou s hlavním oltářem. Nejpůsobivější z oltářů je dvoupatrový trilitový (tj. na dvou deskách je položena třetí). Přítomnost více oltářů naznačuje, že účelem místa bylo zřejmě předkládat obětiny různým božstvům, zejména Velké Matce. S nejvyšší pravděpodobností s tím souvisela i třicet centimetrů hluboká prohlubeň, sloužící k zachycení krve obětovaných zvířat. Představme si, že všechny obřady se odehrávaly ve velkém temnu, v němž bylo vidět jen málo spirálových reliéfů vyrytých na stěnách.

Malta je megalitická, historická, horká a veskrze zajímavá. Ale nejezděte tam – nechcete přece, aby turisti zaplavili vše hezké, co krásu získává osamělostí a umístěním v pustině?

Malé, milé, roztomilé či shnilé? Průvodce po zemi bicyklu, Lega a větrného mlýnu

Češi, bojující o své místo na slunci, popřípadě na slunci vegetující, sdílejí s ostatními menšími národy mnohem více společného, než by v jakémkoli záchvatu bratrství a družby byli ochotni přiznat. Na jednu stranu v sobě živí pocity historické výjimečnosti, snad aby jim nevalná přítomnost nepokazila optimistickou mysl. Na druhou stranu důsledně naplňují výrok Jaroslav Haška: Můžeme se cítit jako Češi, nikdo o tom ale nemusí vědět. Není proto od věci pro jednou odkopnout komplex malosti do autu a poučit se z toho, že i jiní pěšáci na evropské šachovnici mohou mít vlastní tvář. Bez byrokraty instalované dvanáctihvězdičkové eurosvatozáře se na nás kupříkladu dívá Dánsko.
Pro seznámení s Dány doporučuji konverzaci o německé kultuře - dánské stýkání a potýkání s Německem je jak vystřižené z českých dějin. Malým národům dále svědčí sarkasmus a ironie; proto je nutné užívat ji plnými doušky. Dále neradno citovat roztodivné představy o Dánsku, kterými nás živí naše kultura - např. nechlubit se před dánskými roajalisty znalostí Shakespeara. K Shakespearovi totiž správný příznivec koruny chová jen opovržlivé city, vždyť pochopte, nechat označit vlastní zemi za shnilé království, toť vskutku troufalost.
Dánsko je země klidná, vyrovnaná, kde se úděl druhého chápe jako úděl vlastní. Severská solidarita nabírá podobu pro nás někdy až nepochopitelnou. Zároveň jde to zemi bohatou až za ušima. Jak k tomu vůbec přišla? Celý příběh o zbohatnutí Jense (dánského hloupého Honzy) by byl příliš dlouhý a proto stručně - Dánsko zažilo svůj největší růst v desetiletích, během nichž byla země politicky paralyzována. Vláda nic neděla, neškodila a produktivní složky společnosti se o sebe dokázaly postarat. Liberální parlament blokoval vládu a vice versa a tak není divu, že podle rozpočtového provizoria se hospodařilo více než třicet let. Výsledek? Jediný velký projekt pod režií státu bylo opevnění Kodaně. Když ho dokončili, ukázalo se být zastaralým. A tak se Dánsko snažilo ze všech sil nezaplést se do první světové války. Záměr se vydařil, navíc díky válečné inflaci země smazala svůj zahraniční dluh. Potěšení v podobě inflací vymazaného dluhu si Dánsko zopakovalo ještě jednou ve svých novodobých dějinách, během ropných šoků v 70. letech.
Smícháte-li ve 20. století rovnostářství, blahobyt a pár politických aktivistů, vybublá vám stát blahobytu, přítomný ve vašem životě od kolébky až do hrobu. Kromě všelikých veřejných služeb a rostoucích sociálních dávek se k němu pojí ještě mzdová nivelizace. Takže konkrétně v číslech: získáte-li např. dvakrát větší hrubou mzdu než je průměrná mzda, po daních máte jen cca o 20 procent více než průměr. Stát blahobytu asi funguje jen proto, že je vlastně stále relativně novou institucí a že si generace Dánů ještě nezvykla jej “nezneužívat”. Zavést ho ale ve společenství, které má jiné hodnocení volného času vzhledem k práci, tak dojde záhy k jeho zhroucení. Nicméně v Dánsku vyhýbání se práci a život na dávkách je okrajová záležitost. Všichni pracují a ženy dokonce v takovém množství, které nám připomíná participaci žen v neblahých letech velmi reálného socialismu v ČSSR. Pracuje jich velká většina zejména proto, že jim veřejný sektor nabízí množství lehce dostupných volných míst. Člověku se potom občas stane, že se o něj ůřednice téměř perou... Nízká produktivita práce je ale rubem téže mince a to v zemi, která co se týče příjmu na hlavu drží páté místo na světě.
Není těžké vybudovat stát blahobytu a udržet v příznivých podmínkách, kdy nečelí zvláštním omezením a kdy o jeho funkci existuje široký společenský konsensus. Nepřejte si ale vidět, jak funguje, když je potřeba přizpůsobit se radikálně novým podmínkám. Čím více brání účinné hospodářské adaptaci a inovacím, tím vytváří více nezaměstnaných. Tím však roste i snaha udržet jej... Není divu, že málokdo má vůli ho radikálně reformovat; jediný, kdo v této oblasti dělá kampaň, je sdružení ATTAC. To však dělá pravý opak - ATTAC atakuje poslance, aby jej nezmenšovali a nerušili.
Ruku v ruce s výhodami státu blahobytu kráčí vskutku drsné zdaňování. Obejít ho je asi společným snem všech dánských boháčů. Není pak divu, že do povědomí veřejnosti se dostal Mogens Glistrup, který v TV ukázal své daňové přiznání, na němž se skvěla jedna velká nula. Poté byl tak známý, že si mohl založit vlastní Progresivní stranu. Celé Dánsko mělo dlouho o čem mluvit, nakonec však soudy jeho fantastické finanční transakce označily za daňový únik. Ve Švédsku, kde je míra zdanění jen o málo vyšší, se právě nyní odehrává spor Švédky s jakousi cestovní kanceláří. Kancelář slíbila výherkyni zájezd kamkoliv na světě, nicméně poté, co Švédka vyhrála sumu 60 tisíc SEK, jí po zdanění zbylo asi jen 15 tisíc. Vřele jí tak můžeme doporučit náhradní program, a to výlet do České republiky.
Předseda dánské liberální strany Venstre - Anders Fogh Rasmussens - napsal nedávno knihu o minimálním státu, kterou.sociální demokraté používají jako protizbraň, s kterou straší voliče. V jednom kresleném vtipu sedí Rasmussens se svoji knihou přikovanou k noze. Předseda sociálních demokratů mu nato s posměškem říká: “Není obtížné pohybovat se s takovou koulí na noze?” Nad hlavou mu ovšem visí obrovská kovadlina. Skví se na ní nápis: “Mzdy v dalších letech.” A chystá se právě spadnout.
Přes jízlivé satirické poznámky, které jsou však zcela jiné kategorie, než na jakou jsme zvyklí díky kanálnickému vyjadřování jednoho ze středoevropských premiérů, je spor o budoucnost státu blahobytu poměrně mírný. Dánské politické spory jsou už tradičně mírné. Konsensuální přístup v politice zavedl již Thorvald Stauning, legendu dánského politického života. Legendou se stal nejen díky své zálibě v pití a ženách, ale i jako výrazný politický vůdce, který byl tak trochu národní, tak trochu socialistický, ovšem zcela jiný než byli tehdejší němečtí národní socialisté. Jeho hlavní trumf se datuje na 30. leden 1933 - ne, nebylo to díky tomu, že ten samý den Hindenburg nechal jmenovat Hitlera kancléřem. Bylo to kvůli dosažení dlouhodobé dohody s liberály o řešení kritické sociální situace v Dánsku. Dohoda se uzavřela patrně díky tomu, že při jednáních v jeho domě byla na stole extra zásilka nejlepší whisky. Politické konflikty mají mírnou podobu a použití nadměrných prostředků se netoleruje. Když ve 30. letech začali komunističtí aktivisté nosit při pochodech uniformy, vláda to označila za “příliš militantní a nedánské” a uniformy zakázala.
Dánsko ukázalo svoji rozhodnost, když v roce 1953 zrušilo Senát. Ústavní změně nahrála situace, kdy král Fredrik IX potřeboval ústavně zakotvit následnictví po přeslici; na trůnu to bylo tehdy naprostou novinkou. Dánská monarchie je pro zajímavost striktně protestantská a stát je dokonce spojený s církví tak, že i bezvěrci platí církevní daň (nicméně členové jiných církví ji platí vlastnímu duchovnímu vedení). Náboženskou moc protestantská koruna projevila, když ustanovila v květnu jako svátek zvláštní den, který má katolíkům umožnit shrnout modlitby do jednoho dne. Podle tvrzení protestantů bylo zkrátka problémem, , že se katolíci moc modlí - s tím se zkrátka muselo něco udělat.
Že se Dánové umí postavit světu čelem, dokázali před devíti lety, když se odmítli podepsat pod Maastricht. V tomtéž měsíci pak porazili Německo ve fotbalovém finále ME. Během jednoho měsíce tak fotbal a politika utvořily jeden celek. Euroskeptici si odsud mohou vzít ponaučení a podniknout ďábelský tah - uspořádat české referendum o vstupu do EU současně s nejbližším mistrovství Evropy v kopané. Češi, podobně jako Dánové, jsou totiž opravdovými fanoušky fotbalu a během vrcholných událostí se mění ve tvory, kteří jsou k nepoznání.
Když je řeč o fotbale, nutno zmínit dánské pivo. Dánové hřeší na jinou podobu relativních cen, zejména na velkou cenu práce a tak pub a bar nemá srovnatelný sociální statut jako ve střední Evropě, popř. v Anglii. Dánové se baví tak, že se nejprve alkoholově posílí doma a pak vyrazí na tažení do ulic, aby pak ulice další den připomínaly výstavku firem Tuborg a Carlsberg. Drahé pivo je prý pravým motivem zcestovalosti Dánů. Těžko říci, zda je tomu tak, nicméně nebylo vyjímkou, když mi lidé při seznámení říkali: “Ale ano, v Čechách jsem byl, asi pětkrát v Jičíně, třeba teď v květnu jedu do Prahy...”
Západní země a Afghánistán mají jen jednu (pravděpodobně jedinou) společnou vlastnost: studenti jsou zde mocnou skupinou. Na Západě se k tomu ale pojí další věci - moc si získali stávkami a vydobytých výhod si užívají mohutnými oslavami. Nemohu se tak nezmínit o dětech 60. let - hippies. Že v Dánsku museli být, je jasné už z toho, že podhoubí je tu pro ně jak stvořené - bohatá země, řádně rozmazlené děti a všudypřítomný globálně-spasitelský syndrom. V roce 1968 o sobě dali náležitě vědět. Do Kodaně tehdy přijel Herbert Marcuse a přednášel univerzitě. Odstartoval tím malé dánské drama, na jehož počátku řádně naladění studenti vzali útokem prorektorovu kancelář. Vykouřili v ní všechny jeho doutníky (k tomu něco canabisu) a poté nastolili požadavky zavedení “rozšířeného vědomí mas.” Univerzita reagovala promptně a naprosto neočekávaně. Přesně podle požadavků zrušila část profesorských výsad. To bylo podle slov překvapených revolucionářů důkazem “represivní tolerance” systému. Ovšem jak hnutí hippies přišlo, tak i odešlo. Zbyla po nich jediná trvalejší památka, tzv. “Free City Christiana”. Tato čtvrť vznikla obsazením starých vojenských kasáren, zabarikádováním se a uspořádáním života v komuně. Vláda reagovala typicky dánsky - rozsáhlý squatt legalizovala a bylo po konfliktu.
I když si studenti odstávkovali zlepšení svých podmínek, nejambicioznější z nich si je vůbec neužívají. Přestože se jim nabízí kvalitní studium, mizí raději z Dánska do Británie nebo za velkou louží. Přitom např. v ekonomii mají k dispozici přední evropskou školy. V Aarhusu je to podobně jako v Praze - je zde jak univerzitní ekonomický obor, tak vedle něho masová Business School. Na první se dělá pravá ekonomie a na druhou se soustřeďují budoucí podnikatelé a vedle nich výměnní studenti, kteří zkrátka na více nemají. Jinak ve školách je patrná feminizace, v chování, přístupu děvčat a jejich podílu. Profesorek ekonomie je však stále mizivý počet; na rozdíl od kněžích, kterých je v dánské církvi méně než kněžek.
Dánové jsou hrdí nejen na svoji měnu a své fotbalisty. Mají v oblibě i svoji Dannebrog, dánskou vlajku, kterou vyvěšují při každé příležitosti. Pomineme-li, že visí téměř na každé zahrádce, neobejde se bez ní žádná opravdová party. Země je poseta vlajkami třepotajícími se ve větru; obrázek Dánska doplňují mezi vlajky rozseté větrné elektrárny.
Protože protestanti kladou důraz na psané slovo a zákon, poslouchají se zde zákony opravdu do důsledků - ať už jde o neustále zapnutá světla, jízdu na kole na červenou nebo černé pasažérství. Mimochodem, civilizované země se dají v podstatě rozdělit do dvou skupin. V první skupině živá hmota na silnici uskakuje před plechem, zatímco v druhých zemích auta dávají přednost lidem - a kam patří Dánsko, je nabíledni. Pocit bezpečí je v Dánsku tak všudypřítomný a výrazný rys, že je plně na namístě v tomto momentu průvodce po malé a milé zemi ukončit. Na závěr jediné: Podaří-li se někomu jako studentovi vymámit stipendium z českého ministerstva pravdy a zvládne-li dotyčný rychle se vypořádat s dánským ministerstvem lásky, může sám zakusit, jaké je to cítit svěží vítr se vztyčenou hlavou. V Čechách mu takové zážitky budou nesmírně k užitku.