Češi, bojující o své místo na slunci, popřípadě na slunci vegetující, sdílejí s ostatními menšími národy mnohem více společného, než by v jakémkoli záchvatu bratrství a družby byli ochotni přiznat. Na jednu stranu v sobě živí pocity historické výjimečnosti, snad aby jim nevalná přítomnost nepokazila optimistickou mysl. Na druhou stranu důsledně naplňují výrok Jaroslav Haška: Můžeme se cítit jako Češi, nikdo o tom ale nemusí vědět. Není proto od věci pro jednou odkopnout komplex malosti do autu a poučit se z toho, že i jiní pěšáci na evropské šachovnici mohou mít vlastní tvář. Bez byrokraty instalované dvanáctihvězdičkové eurosvatozáře se na nás kupříkladu dívá Dánsko.
Pro seznámení s Dány doporučuji konverzaci o německé kultuře - dánské stýkání a potýkání s Německem je jak vystřižené z českých dějin. Malým národům dále svědčí sarkasmus a ironie; proto je nutné užívat ji plnými doušky. Dále neradno citovat roztodivné představy o Dánsku, kterými nás živí naše kultura - např. nechlubit se před dánskými roajalisty znalostí Shakespeara. K Shakespearovi totiž správný příznivec koruny chová jen opovržlivé city, vždyť pochopte, nechat označit vlastní zemi za shnilé království, toť vskutku troufalost.
Dánsko je země klidná, vyrovnaná, kde se úděl druhého chápe jako úděl vlastní. Severská solidarita nabírá podobu pro nás někdy až nepochopitelnou. Zároveň jde to zemi bohatou až za ušima. Jak k tomu vůbec přišla? Celý příběh o zbohatnutí Jense (dánského hloupého Honzy) by byl příliš dlouhý a proto stručně - Dánsko zažilo svůj největší růst v desetiletích, během nichž byla země politicky paralyzována. Vláda nic neděla, neškodila a produktivní složky společnosti se o sebe dokázaly postarat. Liberální parlament blokoval vládu a vice versa a tak není divu, že podle rozpočtového provizoria se hospodařilo více než třicet let. Výsledek? Jediný velký projekt pod režií státu bylo opevnění Kodaně. Když ho dokončili, ukázalo se být zastaralým. A tak se Dánsko snažilo ze všech sil nezaplést se do první světové války. Záměr se vydařil, navíc díky válečné inflaci země smazala svůj zahraniční dluh. Potěšení v podobě inflací vymazaného dluhu si Dánsko zopakovalo ještě jednou ve svých novodobých dějinách, během ropných šoků v 70. letech.
Smícháte-li ve 20. století rovnostářství, blahobyt a pár politických aktivistů, vybublá vám stát blahobytu, přítomný ve vašem životě od kolébky až do hrobu. Kromě všelikých veřejných služeb a rostoucích sociálních dávek se k němu pojí ještě mzdová nivelizace. Takže konkrétně v číslech: získáte-li např. dvakrát větší hrubou mzdu než je průměrná mzda, po daních máte jen cca o 20 procent více než průměr. Stát blahobytu asi funguje jen proto, že je vlastně stále relativně novou institucí a že si generace Dánů ještě nezvykla jej “nezneužívat”. Zavést ho ale ve společenství, které má jiné hodnocení volného času vzhledem k práci, tak dojde záhy k jeho zhroucení. Nicméně v Dánsku vyhýbání se práci a život na dávkách je okrajová záležitost. Všichni pracují a ženy dokonce v takovém množství, které nám připomíná participaci žen v neblahých letech velmi reálného socialismu v ČSSR. Pracuje jich velká většina zejména proto, že jim veřejný sektor nabízí množství lehce dostupných volných míst. Člověku se potom občas stane, že se o něj ůřednice téměř perou... Nízká produktivita práce je ale rubem téže mince a to v zemi, která co se týče příjmu na hlavu drží páté místo na světě.
Není těžké vybudovat stát blahobytu a udržet v příznivých podmínkách, kdy nečelí zvláštním omezením a kdy o jeho funkci existuje široký společenský konsensus. Nepřejte si ale vidět, jak funguje, když je potřeba přizpůsobit se radikálně novým podmínkám. Čím více brání účinné hospodářské adaptaci a inovacím, tím vytváří více nezaměstnaných. Tím však roste i snaha udržet jej... Není divu, že málokdo má vůli ho radikálně reformovat; jediný, kdo v této oblasti dělá kampaň, je sdružení ATTAC. To však dělá pravý opak - ATTAC atakuje poslance, aby jej nezmenšovali a nerušili.
Ruku v ruce s výhodami státu blahobytu kráčí vskutku drsné zdaňování. Obejít ho je asi společným snem všech dánských boháčů. Není pak divu, že do povědomí veřejnosti se dostal Mogens Glistrup, který v TV ukázal své daňové přiznání, na němž se skvěla jedna velká nula. Poté byl tak známý, že si mohl založit vlastní Progresivní stranu. Celé Dánsko mělo dlouho o čem mluvit, nakonec však soudy jeho fantastické finanční transakce označily za daňový únik. Ve Švédsku, kde je míra zdanění jen o málo vyšší, se právě nyní odehrává spor Švédky s jakousi cestovní kanceláří. Kancelář slíbila výherkyni zájezd kamkoliv na světě, nicméně poté, co Švédka vyhrála sumu 60 tisíc SEK, jí po zdanění zbylo asi jen 15 tisíc. Vřele jí tak můžeme doporučit náhradní program, a to výlet do České republiky.
Předseda dánské liberální strany Venstre - Anders Fogh Rasmussens - napsal nedávno knihu o minimálním státu, kterou.sociální demokraté používají jako protizbraň, s kterou straší voliče. V jednom kresleném vtipu sedí Rasmussens se svoji knihou přikovanou k noze. Předseda sociálních demokratů mu nato s posměškem říká: “Není obtížné pohybovat se s takovou koulí na noze?” Nad hlavou mu ovšem visí obrovská kovadlina. Skví se na ní nápis: “Mzdy v dalších letech.” A chystá se právě spadnout.
Přes jízlivé satirické poznámky, které jsou však zcela jiné kategorie, než na jakou jsme zvyklí díky kanálnickému vyjadřování jednoho ze středoevropských premiérů, je spor o budoucnost státu blahobytu poměrně mírný. Dánské politické spory jsou už tradičně mírné. Konsensuální přístup v politice zavedl již Thorvald Stauning, legendu dánského politického života. Legendou se stal nejen díky své zálibě v pití a ženách, ale i jako výrazný politický vůdce, který byl tak trochu národní, tak trochu socialistický, ovšem zcela jiný než byli tehdejší němečtí národní socialisté. Jeho hlavní trumf se datuje na 30. leden 1933 - ne, nebylo to díky tomu, že ten samý den Hindenburg nechal jmenovat Hitlera kancléřem. Bylo to kvůli dosažení dlouhodobé dohody s liberály o řešení kritické sociální situace v Dánsku. Dohoda se uzavřela patrně díky tomu, že při jednáních v jeho domě byla na stole extra zásilka nejlepší whisky. Politické konflikty mají mírnou podobu a použití nadměrných prostředků se netoleruje. Když ve 30. letech začali komunističtí aktivisté nosit při pochodech uniformy, vláda to označila za “příliš militantní a nedánské” a uniformy zakázala.
Dánsko ukázalo svoji rozhodnost, když v roce 1953 zrušilo Senát. Ústavní změně nahrála situace, kdy král Fredrik IX potřeboval ústavně zakotvit následnictví po přeslici; na trůnu to bylo tehdy naprostou novinkou. Dánská monarchie je pro zajímavost striktně protestantská a stát je dokonce spojený s církví tak, že i bezvěrci platí církevní daň (nicméně členové jiných církví ji platí vlastnímu duchovnímu vedení). Náboženskou moc protestantská koruna projevila, když ustanovila v květnu jako svátek zvláštní den, který má katolíkům umožnit shrnout modlitby do jednoho dne. Podle tvrzení protestantů bylo zkrátka problémem, , že se katolíci moc modlí - s tím se zkrátka muselo něco udělat.
Že se Dánové umí postavit světu čelem, dokázali před devíti lety, když se odmítli podepsat pod Maastricht. V tomtéž měsíci pak porazili Německo ve fotbalovém finále ME. Během jednoho měsíce tak fotbal a politika utvořily jeden celek. Euroskeptici si odsud mohou vzít ponaučení a podniknout ďábelský tah - uspořádat české referendum o vstupu do EU současně s nejbližším mistrovství Evropy v kopané. Češi, podobně jako Dánové, jsou totiž opravdovými fanoušky fotbalu a během vrcholných událostí se mění ve tvory, kteří jsou k nepoznání.
Když je řeč o fotbale, nutno zmínit dánské pivo. Dánové hřeší na jinou podobu relativních cen, zejména na velkou cenu práce a tak pub a bar nemá srovnatelný sociální statut jako ve střední Evropě, popř. v Anglii. Dánové se baví tak, že se nejprve alkoholově posílí doma a pak vyrazí na tažení do ulic, aby pak ulice další den připomínaly výstavku firem Tuborg a Carlsberg. Drahé pivo je prý pravým motivem zcestovalosti Dánů. Těžko říci, zda je tomu tak, nicméně nebylo vyjímkou, když mi lidé při seznámení říkali: “Ale ano, v Čechách jsem byl, asi pětkrát v Jičíně, třeba teď v květnu jedu do Prahy...”
Západní země a Afghánistán mají jen jednu (pravděpodobně jedinou) společnou vlastnost: studenti jsou zde mocnou skupinou. Na Západě se k tomu ale pojí další věci - moc si získali stávkami a vydobytých výhod si užívají mohutnými oslavami. Nemohu se tak nezmínit o dětech 60. let - hippies. Že v Dánsku museli být, je jasné už z toho, že podhoubí je tu pro ně jak stvořené - bohatá země, řádně rozmazlené děti a všudypřítomný globálně-spasitelský syndrom. V roce 1968 o sobě dali náležitě vědět. Do Kodaně tehdy přijel Herbert Marcuse a přednášel univerzitě. Odstartoval tím malé dánské drama, na jehož počátku řádně naladění studenti vzali útokem prorektorovu kancelář. Vykouřili v ní všechny jeho doutníky (k tomu něco canabisu) a poté nastolili požadavky zavedení “rozšířeného vědomí mas.” Univerzita reagovala promptně a naprosto neočekávaně. Přesně podle požadavků zrušila část profesorských výsad. To bylo podle slov překvapených revolucionářů důkazem “represivní tolerance” systému. Ovšem jak hnutí hippies přišlo, tak i odešlo. Zbyla po nich jediná trvalejší památka, tzv. “Free City Christiana”. Tato čtvrť vznikla obsazením starých vojenských kasáren, zabarikádováním se a uspořádáním života v komuně. Vláda reagovala typicky dánsky - rozsáhlý squatt legalizovala a bylo po konfliktu.
I když si studenti odstávkovali zlepšení svých podmínek, nejambicioznější z nich si je vůbec neužívají. Přestože se jim nabízí kvalitní studium, mizí raději z Dánska do Británie nebo za velkou louží. Přitom např. v ekonomii mají k dispozici přední evropskou školy. V Aarhusu je to podobně jako v Praze - je zde jak univerzitní ekonomický obor, tak vedle něho masová Business School. Na první se dělá pravá ekonomie a na druhou se soustřeďují budoucí podnikatelé a vedle nich výměnní studenti, kteří zkrátka na více nemají. Jinak ve školách je patrná feminizace, v chování, přístupu děvčat a jejich podílu. Profesorek ekonomie je však stále mizivý počet; na rozdíl od kněžích, kterých je v dánské církvi méně než kněžek.
Dánové jsou hrdí nejen na svoji měnu a své fotbalisty. Mají v oblibě i svoji Dannebrog, dánskou vlajku, kterou vyvěšují při každé příležitosti. Pomineme-li, že visí téměř na každé zahrádce, neobejde se bez ní žádná opravdová party. Země je poseta vlajkami třepotajícími se ve větru; obrázek Dánska doplňují mezi vlajky rozseté větrné elektrárny.
Protože protestanti kladou důraz na psané slovo a zákon, poslouchají se zde zákony opravdu do důsledků - ať už jde o neustále zapnutá světla, jízdu na kole na červenou nebo černé pasažérství. Mimochodem, civilizované země se dají v podstatě rozdělit do dvou skupin. V první skupině živá hmota na silnici uskakuje před plechem, zatímco v druhých zemích auta dávají přednost lidem - a kam patří Dánsko, je nabíledni. Pocit bezpečí je v Dánsku tak všudypřítomný a výrazný rys, že je plně na namístě v tomto momentu průvodce po malé a milé zemi ukončit. Na závěr jediné: Podaří-li se někomu jako studentovi vymámit stipendium z českého ministerstva pravdy a zvládne-li dotyčný rychle se vypořádat s dánským ministerstvem lásky, může sám zakusit, jaké je to cítit svěží vítr se vztyčenou hlavou. V Čechách mu takové zážitky budou nesmírně k užitku.
Pro seznámení s Dány doporučuji konverzaci o německé kultuře - dánské stýkání a potýkání s Německem je jak vystřižené z českých dějin. Malým národům dále svědčí sarkasmus a ironie; proto je nutné užívat ji plnými doušky. Dále neradno citovat roztodivné představy o Dánsku, kterými nás živí naše kultura - např. nechlubit se před dánskými roajalisty znalostí Shakespeara. K Shakespearovi totiž správný příznivec koruny chová jen opovržlivé city, vždyť pochopte, nechat označit vlastní zemi za shnilé království, toť vskutku troufalost.
Dánsko je země klidná, vyrovnaná, kde se úděl druhého chápe jako úděl vlastní. Severská solidarita nabírá podobu pro nás někdy až nepochopitelnou. Zároveň jde to zemi bohatou až za ušima. Jak k tomu vůbec přišla? Celý příběh o zbohatnutí Jense (dánského hloupého Honzy) by byl příliš dlouhý a proto stručně - Dánsko zažilo svůj největší růst v desetiletích, během nichž byla země politicky paralyzována. Vláda nic neděla, neškodila a produktivní složky společnosti se o sebe dokázaly postarat. Liberální parlament blokoval vládu a vice versa a tak není divu, že podle rozpočtového provizoria se hospodařilo více než třicet let. Výsledek? Jediný velký projekt pod režií státu bylo opevnění Kodaně. Když ho dokončili, ukázalo se být zastaralým. A tak se Dánsko snažilo ze všech sil nezaplést se do první světové války. Záměr se vydařil, navíc díky válečné inflaci země smazala svůj zahraniční dluh. Potěšení v podobě inflací vymazaného dluhu si Dánsko zopakovalo ještě jednou ve svých novodobých dějinách, během ropných šoků v 70. letech.
Smícháte-li ve 20. století rovnostářství, blahobyt a pár politických aktivistů, vybublá vám stát blahobytu, přítomný ve vašem životě od kolébky až do hrobu. Kromě všelikých veřejných služeb a rostoucích sociálních dávek se k němu pojí ještě mzdová nivelizace. Takže konkrétně v číslech: získáte-li např. dvakrát větší hrubou mzdu než je průměrná mzda, po daních máte jen cca o 20 procent více než průměr. Stát blahobytu asi funguje jen proto, že je vlastně stále relativně novou institucí a že si generace Dánů ještě nezvykla jej “nezneužívat”. Zavést ho ale ve společenství, které má jiné hodnocení volného času vzhledem k práci, tak dojde záhy k jeho zhroucení. Nicméně v Dánsku vyhýbání se práci a život na dávkách je okrajová záležitost. Všichni pracují a ženy dokonce v takovém množství, které nám připomíná participaci žen v neblahých letech velmi reálného socialismu v ČSSR. Pracuje jich velká většina zejména proto, že jim veřejný sektor nabízí množství lehce dostupných volných míst. Člověku se potom občas stane, že se o něj ůřednice téměř perou... Nízká produktivita práce je ale rubem téže mince a to v zemi, která co se týče příjmu na hlavu drží páté místo na světě.
Není těžké vybudovat stát blahobytu a udržet v příznivých podmínkách, kdy nečelí zvláštním omezením a kdy o jeho funkci existuje široký společenský konsensus. Nepřejte si ale vidět, jak funguje, když je potřeba přizpůsobit se radikálně novým podmínkám. Čím více brání účinné hospodářské adaptaci a inovacím, tím vytváří více nezaměstnaných. Tím však roste i snaha udržet jej... Není divu, že málokdo má vůli ho radikálně reformovat; jediný, kdo v této oblasti dělá kampaň, je sdružení ATTAC. To však dělá pravý opak - ATTAC atakuje poslance, aby jej nezmenšovali a nerušili.
Ruku v ruce s výhodami státu blahobytu kráčí vskutku drsné zdaňování. Obejít ho je asi společným snem všech dánských boháčů. Není pak divu, že do povědomí veřejnosti se dostal Mogens Glistrup, který v TV ukázal své daňové přiznání, na němž se skvěla jedna velká nula. Poté byl tak známý, že si mohl založit vlastní Progresivní stranu. Celé Dánsko mělo dlouho o čem mluvit, nakonec však soudy jeho fantastické finanční transakce označily za daňový únik. Ve Švédsku, kde je míra zdanění jen o málo vyšší, se právě nyní odehrává spor Švédky s jakousi cestovní kanceláří. Kancelář slíbila výherkyni zájezd kamkoliv na světě, nicméně poté, co Švédka vyhrála sumu 60 tisíc SEK, jí po zdanění zbylo asi jen 15 tisíc. Vřele jí tak můžeme doporučit náhradní program, a to výlet do České republiky.
Předseda dánské liberální strany Venstre - Anders Fogh Rasmussens - napsal nedávno knihu o minimálním státu, kterou.sociální demokraté používají jako protizbraň, s kterou straší voliče. V jednom kresleném vtipu sedí Rasmussens se svoji knihou přikovanou k noze. Předseda sociálních demokratů mu nato s posměškem říká: “Není obtížné pohybovat se s takovou koulí na noze?” Nad hlavou mu ovšem visí obrovská kovadlina. Skví se na ní nápis: “Mzdy v dalších letech.” A chystá se právě spadnout.
Přes jízlivé satirické poznámky, které jsou však zcela jiné kategorie, než na jakou jsme zvyklí díky kanálnickému vyjadřování jednoho ze středoevropských premiérů, je spor o budoucnost státu blahobytu poměrně mírný. Dánské politické spory jsou už tradičně mírné. Konsensuální přístup v politice zavedl již Thorvald Stauning, legendu dánského politického života. Legendou se stal nejen díky své zálibě v pití a ženách, ale i jako výrazný politický vůdce, který byl tak trochu národní, tak trochu socialistický, ovšem zcela jiný než byli tehdejší němečtí národní socialisté. Jeho hlavní trumf se datuje na 30. leden 1933 - ne, nebylo to díky tomu, že ten samý den Hindenburg nechal jmenovat Hitlera kancléřem. Bylo to kvůli dosažení dlouhodobé dohody s liberály o řešení kritické sociální situace v Dánsku. Dohoda se uzavřela patrně díky tomu, že při jednáních v jeho domě byla na stole extra zásilka nejlepší whisky. Politické konflikty mají mírnou podobu a použití nadměrných prostředků se netoleruje. Když ve 30. letech začali komunističtí aktivisté nosit při pochodech uniformy, vláda to označila za “příliš militantní a nedánské” a uniformy zakázala.
Dánsko ukázalo svoji rozhodnost, když v roce 1953 zrušilo Senát. Ústavní změně nahrála situace, kdy král Fredrik IX potřeboval ústavně zakotvit následnictví po přeslici; na trůnu to bylo tehdy naprostou novinkou. Dánská monarchie je pro zajímavost striktně protestantská a stát je dokonce spojený s církví tak, že i bezvěrci platí církevní daň (nicméně členové jiných církví ji platí vlastnímu duchovnímu vedení). Náboženskou moc protestantská koruna projevila, když ustanovila v květnu jako svátek zvláštní den, který má katolíkům umožnit shrnout modlitby do jednoho dne. Podle tvrzení protestantů bylo zkrátka problémem, , že se katolíci moc modlí - s tím se zkrátka muselo něco udělat.
Že se Dánové umí postavit světu čelem, dokázali před devíti lety, když se odmítli podepsat pod Maastricht. V tomtéž měsíci pak porazili Německo ve fotbalovém finále ME. Během jednoho měsíce tak fotbal a politika utvořily jeden celek. Euroskeptici si odsud mohou vzít ponaučení a podniknout ďábelský tah - uspořádat české referendum o vstupu do EU současně s nejbližším mistrovství Evropy v kopané. Češi, podobně jako Dánové, jsou totiž opravdovými fanoušky fotbalu a během vrcholných událostí se mění ve tvory, kteří jsou k nepoznání.
Když je řeč o fotbale, nutno zmínit dánské pivo. Dánové hřeší na jinou podobu relativních cen, zejména na velkou cenu práce a tak pub a bar nemá srovnatelný sociální statut jako ve střední Evropě, popř. v Anglii. Dánové se baví tak, že se nejprve alkoholově posílí doma a pak vyrazí na tažení do ulic, aby pak ulice další den připomínaly výstavku firem Tuborg a Carlsberg. Drahé pivo je prý pravým motivem zcestovalosti Dánů. Těžko říci, zda je tomu tak, nicméně nebylo vyjímkou, když mi lidé při seznámení říkali: “Ale ano, v Čechách jsem byl, asi pětkrát v Jičíně, třeba teď v květnu jedu do Prahy...”
Západní země a Afghánistán mají jen jednu (pravděpodobně jedinou) společnou vlastnost: studenti jsou zde mocnou skupinou. Na Západě se k tomu ale pojí další věci - moc si získali stávkami a vydobytých výhod si užívají mohutnými oslavami. Nemohu se tak nezmínit o dětech 60. let - hippies. Že v Dánsku museli být, je jasné už z toho, že podhoubí je tu pro ně jak stvořené - bohatá země, řádně rozmazlené děti a všudypřítomný globálně-spasitelský syndrom. V roce 1968 o sobě dali náležitě vědět. Do Kodaně tehdy přijel Herbert Marcuse a přednášel univerzitě. Odstartoval tím malé dánské drama, na jehož počátku řádně naladění studenti vzali útokem prorektorovu kancelář. Vykouřili v ní všechny jeho doutníky (k tomu něco canabisu) a poté nastolili požadavky zavedení “rozšířeného vědomí mas.” Univerzita reagovala promptně a naprosto neočekávaně. Přesně podle požadavků zrušila část profesorských výsad. To bylo podle slov překvapených revolucionářů důkazem “represivní tolerance” systému. Ovšem jak hnutí hippies přišlo, tak i odešlo. Zbyla po nich jediná trvalejší památka, tzv. “Free City Christiana”. Tato čtvrť vznikla obsazením starých vojenských kasáren, zabarikádováním se a uspořádáním života v komuně. Vláda reagovala typicky dánsky - rozsáhlý squatt legalizovala a bylo po konfliktu.
I když si studenti odstávkovali zlepšení svých podmínek, nejambicioznější z nich si je vůbec neužívají. Přestože se jim nabízí kvalitní studium, mizí raději z Dánska do Británie nebo za velkou louží. Přitom např. v ekonomii mají k dispozici přední evropskou školy. V Aarhusu je to podobně jako v Praze - je zde jak univerzitní ekonomický obor, tak vedle něho masová Business School. Na první se dělá pravá ekonomie a na druhou se soustřeďují budoucí podnikatelé a vedle nich výměnní studenti, kteří zkrátka na více nemají. Jinak ve školách je patrná feminizace, v chování, přístupu děvčat a jejich podílu. Profesorek ekonomie je však stále mizivý počet; na rozdíl od kněžích, kterých je v dánské církvi méně než kněžek.
Dánové jsou hrdí nejen na svoji měnu a své fotbalisty. Mají v oblibě i svoji Dannebrog, dánskou vlajku, kterou vyvěšují při každé příležitosti. Pomineme-li, že visí téměř na každé zahrádce, neobejde se bez ní žádná opravdová party. Země je poseta vlajkami třepotajícími se ve větru; obrázek Dánska doplňují mezi vlajky rozseté větrné elektrárny.
Protože protestanti kladou důraz na psané slovo a zákon, poslouchají se zde zákony opravdu do důsledků - ať už jde o neustále zapnutá světla, jízdu na kole na červenou nebo černé pasažérství. Mimochodem, civilizované země se dají v podstatě rozdělit do dvou skupin. V první skupině živá hmota na silnici uskakuje před plechem, zatímco v druhých zemích auta dávají přednost lidem - a kam patří Dánsko, je nabíledni. Pocit bezpečí je v Dánsku tak všudypřítomný a výrazný rys, že je plně na namístě v tomto momentu průvodce po malé a milé zemi ukončit. Na závěr jediné: Podaří-li se někomu jako studentovi vymámit stipendium z českého ministerstva pravdy a zvládne-li dotyčný rychle se vypořádat s dánským ministerstvem lásky, může sám zakusit, jaké je to cítit svěží vítr se vztyčenou hlavou. V Čechách mu takové zážitky budou nesmírně k užitku.