pondělí 8. července 2024

Bitva o Hernaniho

Po Vraždě krále Gonzaga, kterou jsme shlédli před dvěma lety (a mezitím měli štěstí vidět tři další hry), se do Dejvického vrací Jiří Havelka. S generační "bitvou", která nemá vítěze.

Pro ty z nás, co zásadně nečtou program předem, měla generační bitva na úvod dost nečekaný prolog. "Klasicistní" výstup Martina Myšičky začaly narušovat hlasité poznámky rozjívených adolescentů, až se na ně v jeden moment Myšička obrátil a požádal je, aby přestali. Možná díky tomu, že poznámky byly asertivní a přehrávané, nám došlo, že musí jít o plánovanou součást představení; i tak ale v pozadí zůstal malý zbytek z prvotního pocit trapnosti.

Poté se velmi rychle ukázalo, že adolescenti jsou ve skutečnosti studenti DAMU, kteří se zapojili do představení jako rovnocenní partneři; s cílem předvést látku představení (Hugovu romantickou hru "Hernani") vlastní formou.

Hovořit vznešeným alexandrinem či nehovořit vznešeným alexandrinem, toť oč tu běží

Obsazení bylo skvělé; kombinace Martina Myšičky a Lenky Krobotové s mladými herci zafungovala navzdory nezkušenosti mladých a možná i proto, že právě Myšičku a Krobotovou bych rozhodně nedefinoval jako typické reprezentanty "myšlením staré generace". Přechodový prvek sehrávala Antonie (Tonička) Formanová, která získala v Dejvickém stálé angažmá; v ní se skloubil její věk 26 let s dlouholetou zkušeností s kočovným Divadlem bratří Formanů. Občas vlastně nebylo jasné, do které tábora ve skutečnosti patří.

Samotná Hugova hra dávala scénáři a nápadu pěkný rámec, takže zážitek z představení byl veskrze pozitivní, jakkoli samotný generační "střet" mne osobně zase až tak nezaujal. Některé kritické výstupy mladých, zejména v oblasti genderové rovnováhy v obsazení rolí, navíc vyráběly z normálního tématu rozdílu generací kulturně-ideologické klišé.

Za cenu jednoho představení jsme získali dvojí inscenaci Victora Huga s možností porovnat, jak se v čase mění představa romantismu, jak se mění generační konfrontace a jak to vypadá, když se rodí něco nového; pokaždé přitom neodbytně a nevyhnutelně zároveň něco odumírá.