Ztratili jsme Stalina

"Rusko je krásné, moudré a vyspělé." Ano, pane europoslanče Blaho. Platí to dnes, platilo to včera a bude to platit i zítra.

Nemůžu si na úvod nevzpomenout na faktografickou soutěž "O zemi, kde zítra již znamená včera", které jsem se účastnil jako malý pionýr. Fakta o Sovětském svazu si samozřejmě už nevybavuji, ale vzpomínám si, jak mne překvapila detailem a co všechno bylo považované za hodné zapamatování a testování; ať už šlo o politiku, historii či geografii. Přitom ruskou politiku a historii pregnantně shrnul rodák z Borové (tj. jen pár kilometrů od mé rodné Chotěboře) již v roce 1844: "Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu."

Chruščov a Žukov, strůjci úspěšného puče proti Malenkovi, Berijovi a Molotovovi

U další grotesky z Dejvického divadla jsme čekali parodii na hodnostáře ze sovětské politické historie, jak na ty mimořádné kruté, tak i na ty spíše pitoreskní figurky sovětských politbyr. A hra nezklamala. Od začátku nasadila extrémní tempo s nímž chrlila nepřerušovanou smršť zábavných politických her všech proti všem a komických krkolomných intrik. V nich čněl Jaroslav Plesl jako Nikita Chruščov (ano, došlo i na mlácení botou o stůl ve stylu jeho legendárního vystoupení v OSN) a excelovala i dvojice Lukáš Příkazký jako Georgij Malenko (tajemník Stalina) a Tomáš Jeřábek jako Lavrentij Berija. 

Berija jako šéf NKVD je jednou z klíčových postav a Jeřábek si ho vyloženě užívá. Skvělý je i Petr Vršek v roli generála Žukov. Samotná hra se odvíjí poměrně očekávaným směrem a jde o ryzí (řekl bych až crazy) komedii. Povedené jsou detaily - masivní dřevěné obložení s tajnými východy, špatně padnoucí saka a kalhoty s extrémně vysokými pasy, zvonění metálů Žukova při příchodu (a la rolničky). V podání Malenkova dojde i na ryze českou inspiraci v podobě zdánlivě mimoděčné krádež propisky. 

I když jde "jen" o adaptaci komiksového románu, Michal Vajdička skutečně svoji práci umí. Jen člověka trochu zamrazí v zátylku, když si představí, že na Východě mají podobného diktátora i teď a že i nyní se kolem něj pohybuje sestava podobných figurek. A ještě více děsí, že se najdou i tací, které jeho moudro a vyspělost adorují z jiného než čistě sebezáchovného důvodu.

Je čas letět

Francouzské boty mají v naší rodině dlouhou tradici. 

Kamča v době, kdy byla ambasadorkou Salomonu, byla expertkou na výhody jejich jednotlivých modelů. Jako běžecký obojživelník (či spíše víceživelník), který zvládal kombinovat les, trail, hory, dráhu i silnici, měla možnost odzkoušet si do detailů všechny jejich parametry a některé modely Salamonu - hlavně díky schopnosti zvládnout pohodlně více funkcí - si opravdu oblíbila. Nemluvě o skvěle šitém oblečení s mnohdy nápaditým designem.

Stejně jako bývalí pracovníci Salomonu - Nicolas Mermoud a Jean-Luc Diard - ale i ona pocítila potřebu zkusit něco nového. A není překvapivé, že zvolila stejnou trajektorii jako výše dotyční, autoři bot Hoka, které v maorštině znamenají "je čas letět". 

Botky Hoky se z naší zkušenosti ukázaly být vhodné pro všechny holky (a i kluky). Což mi nedalo a zkrátka jsem si musel zahrát na kreativce, i za cenu trochu zpitvořeného oficiálního loga.

Doufám, že za trest mne Francouzi nepošlou do cizinecké legie

Kde je ta ryba?

Hra "Kde je ta ryba?" z Dejvického divadla je o muži středního věku, který umírá. Ostatně, slovy autora a režiséra, co s mužem ve středním věku?

Jako muž středního věku narozený ve znamení Ryb mne osud nevyhnutelně donutil - dříve či později - shlédnout tuto novou muzikálovou grotesku z pera Davida Ondříčka. Ano, toho Davida Ondříčka, který jinak hry pro divadlo nepíše a ani nerežíruje. Zde ale dostal možnost, koneckonců k divadlu má díky partnerství s Martou Issovou hodně blízko. V tom kontextu je zajímavé, jak hra vznikla: "Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova."

Kdo z vás umí rozlišit hudební komedii, muzikál a muzikálovou grotesku?

Pro vysokou míru improvizace hraje to, že jde o muzikálový a velmi hravý kus. Není v něm příliš složitá či dlouhá linka, jde o grotesku, ve které se skládají na sobě fakticky nezávislé skeče. Některé jsou poměrně dost ostré, jako když celoživotní přátelství dvou postav vznikne tím, když Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík jako dva malí špunti společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. V každém případě mimořádně povedená jsou muzikálová vystoupení, kde se jako hlavní zpěváci střídají prakticky všichni z herců - Václav Neužil, Simona Babčáková, samozřejmě i klíčový Jaroslav Plesl, ale i Anna Fialová či Denis Šafařík. Speciálně nemůžu nezmínit Toničku Formanovou tančící hip hop v kostýmu pandy - jakoby na jeviště vyskočila naše Majda ve svém legendárním pyžamovém kostýmu.

Přiznejme si, že nejde o nijak závratně hluboký a promyšlený kus. Pro některé recenzenty má slabší předlohu, banální zápletky a občas až pokleslý humor. Absence hlubšího vedení autorem ji ale možná nakonec prospělo; její přitažlivost stojí hlavně v tom, že jde o výrobek šitý přímo na míru Dejvickému, který si herci nakonec přešili sami pro sebe.

Odsouzen k 7. místu

Z Pěkných prázdnin na legendární Drábovně mám jednu statistickou hříčku.

Neparametrická statistika umí být pěkný prevít. Když jsem v 1. i 2. etapě skončil zcela stejně na 6. místě ze 46, říkal jsem si, že když skončím 6. i v třetí etapě, budu prakticky najisto 6. i celkově. Možná z nepřiznaného strachu z posloupnosti tří šestek jsem v poslední etapě ale skončil až 10. a celkově spadnul na 7. místo.

Byla ale moje původní predikce správná jednoznačná? Nebyla a za dané konstelace dokonce ani nemohla být. V poslední etapě jsem na 6. místo ztratil 2:07, na 5. místo 2:43. Celkově jsem na 6. místo přitom ztratil 3:49. Takže kdybych byl v poslední etapě 6. (což znamená zlepšení o čas mezi 2:07-43), dosáhl bych sice posloupnosti tří šestek, ale celkově bych byl až sedmý bez ohledu na to, jakým konkrétním časem bych dosáhl kýženého 6. místa.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Za rok stihnu v průměru jednu knížku. Nezbývá mi tedy, než si dobře vybrat. 

O žítkovských bohyních jsem povrchně slyšel před lety, kdy kniha získala Magnesiu Literu. Vybavil jsem si, že jejich příběh měl obrovský úspěch a že v knize jde o perzekuci lidových léčitelek ze strany komunistického režimu. Neměl jsem ale ani zdaleka páru o tom, jak zajímavě autorka vystavěla příběh, co všechno dokázala dát do souvislosti a jak detailně zvládla popsat praktiky a uvažování žítkovských bohyň a jejího okolí.

Nečekal jsem navíc ani silné paralely s perzekucemi ze zcela odlišných dějiných dob, ani (jakkoli lehce románově nadsazenou) roli bohyní za druhé světové války, která příběhu dodala barvitost. Nečekal jsem knihu, která zasáhne plynulostí děje i svým jazykem. Nečekal jsem až detektivní strukturu, kdy se v románu krok za krokem rozplétají všechny původně jen mlhavé souvislosti.

Bez toho, aby člověk prozradil, kam se příběh vyvíjí, nelze skutečně říci mnoho. Nicméně knihu doporučuji díky schopnosti popsat osobní oběť, řetězící se neštěstí a neustálý boj s okolím, vše vykreslené poutavě a s ženským smyslem pro detail. A to v horském prostředí, které voní romantikou, ale ve skutečnosti obsahuje spoustu alkoholu a autorkou zdůrazněné všeobecné "tuposti". Nezdálo se mi jen zařazení i tématu sexuální identity (jakoby zařazené "na objednávku" současné době), ale i to bylo nakonec zpracované citlivě.

Ne, skutečně neprozradím, kam se příběh vyvíjel a co všechno obsahoval. Jen vzpomenu na knihu uzavírající most do současnosti, vystavěný krátkým aktuálním obrazem obsazení jedné z chalup (kopanice) bio rodinou, kde "každý má v barevném šátku na těle jedno dítě" a všichni jsou "až nepřirozeně pozitivní". Tenhle závěrečný výjev neuvěřitelně kontrastoval s historií obtištěné do stěn chalupy, s dojmem z drsné vesnice a jejími zvyky.

VT Schladming

Existují u Vás nějaké rozdíly mezi rodinnou dovolenou a vysokohorským tréninkovým kempem? Ptám se pro kamaráda.

1. den: Kleiner Priel (2136). Pěkný vrchol, nejvýchodnější výrazný štít celých Totes Gebirge. Strategicky výhodný díky snadné dostupnosti do Čech. Vrátili jsme se na něj čtyři roky poté, co se výstup pro naše děti ukázal jako nerealistický.

Nevýhodou stezky je nejen velké převýšení (cca 1550m), ale hlavně to, že převýšení se po krátkém úvodu na asfaltce a šotolince zdolává prakticky napřímo. Což je jak na výstupu, tak na sestupu poměrně nepříjemné. Vegetace na vápenci je navíc dost hustá, jde se dlouho bez výhledu a cesta je v jižním svahu, kde bylo hodně silné vedro.

Kýžená odměna za pekelnou dřinu

Z blízkých alternativ bych doporučoval zřejmě Bosruck (1992), na který se stoupá jen 1000m a o něco více atraktivní cestou. Ten jsme si s Kamčou před čtyřmi lety prakticky vyběhli. Na hřebenu (do něhož ústí dálnice z obou stran, ale není nijak rušivá) jsou velmi pěkné výhledy. Na druhé straně zde je na konci poměrně delší nepříjemný hřeben bez jištění - pro zkušené lezce bez problémů, pro kancelářské krysy lehce vzdušný.

2. den: Reiteralm. Cílem bylo využít lanovku, odpočinout si a nakonec i neriskovat díky ne zcela příznivé předpovědi, která se ale nakonec zlepšila. Na klasickém a (možná až moc) populárním okruhu má člověk v moři azalek pocit, že se ztratil v botanické zahradě. Konkrétně: Preunegg Jet - Schober (2133) - Rippeteg - Gasselhöhe; a propos kam jinam, když se náš apartmán jmenoval Gasselhöh? 

Gute Rast! Toť na soustředění heslo každého sudého dne.

3. den: Přechod Ursprungalm - lanovka Hochwurzen. Strategické využití autobusu, který je v ceně Sommercard. Ráno na 8:30 na parkoviště pod lanovku Hochwurzen, odtud busem vystoupat krásnými serpentinami do Ursprungalmu. Zde si řidič z důvodu plánování obsazení mimochodem ověří, kam cestující směřují a zda budou či nebudou využívat dva odpolední spoje. Údajně obdobně dokážou ráno přistavit operativní posilu, pokud se jim objeví na zastávce příliš mnoho zájemců.

Cesta kolem vrcholů je vskutku fotogenická, nabízí výhledy na různé strany a různé typy horského terénu. Na úvod jezera Giglachsee s pasoucími se stády koní, poté hřebenovka s dalším jezerem a možností odskočit si na Kampspitze (2390) a Schiedeck (2339), které jsme díky časovému presu vynechali. Ke konci bylo přehopsat několik vrcholů, které jsme znali z loňska; nejvyšší z nich je Hochfel (2139). S dětmi jsme museli pak přidat, nicméně do poslední lanovky jsme stále měli hodinovou rezervu. Z Ursprungalmu se mimochodem dá jít i výrazně kratší cestou, ale ta je čistě transportní a nedává mi fakticky moc smysl.

Některá místa evokovala Norsko či skalnatější pohoří na severu

Mnohem lepší alternativou je podniknout v Ursprungalm okruh přes Lungauer Kalkspitze a jet zpět opět busem. Z vrcholu budou bezpochyby krásné výhledy zejména jižním směrem. Samozřejmě by se to celé dalo spojit i s přechodem, ale to by musel být akční výběh nalehko a bez dětí.

4. den: Ledovec Dachsteinu je zkrátka povinnost každé návštěvy Schladmingu se Sommercard. Zde se naše cesty rozdělily. Kamča s Márou šli na klettersteig Grosser Kappenkarstein (2863), kde si Mára užil lanový žebřík, zatímco já s děvčaty si vyrazil po hřebínku nad ledovcem na Hoher Gjaidstein (2794). Zde se také nacházejí želízka, ale skutečně nejsou exponovaná, pomáhají jen zdolat trošku prudší svah, navíc v některých místech je kopíruje stezka. Pouze jediné místo je více vzdušné, ale skutečně nic obtížného i pro někoho, kdo nemá lezení s baťohem příliš v lásce. 

Někde na hřebínku právě lezou Mára a Kamča

Mimochodem na rozdíl od loňska byla oprava horní stanice lanovky dodělaná, takže jsme sice neměli atraktivní nálety helikoptér s nákladem, ale zato byla hotová nádherná a prostorná vyhlídková terasa.  

5. den: Cílem závěrečného dne bylo zdolat jeden z vyšších místních vrcholů, Höchstein (2543), který je zároveň dobře dostupný ze stanice lanovky ve výšce 1850 m.n.m. A šlo vskutku o skvostné zakončení kempu. Na vrchol jsme stoupali podél Zwielingscharte, kde bylo pár železných lan, nicméně nic obtížného. V jednom místě se přecházelo ztvrdlé sněhové pole, kde bylo riziko skluzu a stopy k nášlapu nebyly úplně hluboké, ale i to se zvládlo. Z vrcholu byl úžasný nerušený výhled; nicméně (zřejmě díky ovcím pod vrcholem) i nečekaně hodně otravných mušek, takže jsme si ho až tolik neužili. Sestup jsme zvolili přímou cestou (760) přes želízka, která byla na sestup trochu nepříjemná (tato část je mnohem vhodnější pro výstup, tj. nabízí se jít okruh opačně); další klidnější alternativou bylo obejít železa přes 779a. Zaslouženým intermezzem před odjezdem bylo koupání (jen pro otrlé!) v Moaralmsee.  

Dokumentace míry otrlosti jednotlivých členů výpravy

Retro lanovka Schladminger Tauern Seilbahn si zaslouží samostanou kapitolu. S téměř nezměněnou technologií z roku 1960 je považována za jednu z nejstarších lanovek, které jsou v Rakousku stále v provozu. Vnitřek je z retro látky podobné semiši, tlačítka a nápisy mají neuvěřitelný retro nádech. Je maličká a má i poměrně malou kapacitu, 6 lidí jede každých 6 minut; z hlediska provozu je brutálně neekonomická. Mimochodem zde se naplno ukázala výhoda Sommercad - tato lanovka by nás vyšla na 112 euro.

Štíhlá, elegantní a k tomu slušivý obleček, a to už je jí 60 let

Zvlášností je například i to, že dveře zamyká a odemyká obsluha velkým klíčem. Lanovku tak obsluhují lidé dole, nahoře a i i při povinném přesedání v polovině, neboť lanovka je rozdělena na dvě na sebe navazující sekce. Licence jí údajně vyprší během několika let a poté už nebude obnovena. Svézt se v tomto technickém skvostu bylo jedním slovem (vlastně dvěma slovy) fantastický zážitek.

Atletické tradice

Letos je to zřejmě naposledy, kdy se některá z našich děvčat účastní předprogramu Odložilova memoriálu, spadajícího do World Athletics Continental Tour.

Předprogramu se účastní jen žákovská přípravka Dukly a pak ještě vybrané kategorie a jen na vybraných tratích. Měli jsme letos tedy docela štěstí. Po roce 2017, 2020 a 2021 vyšla příležitost tentokrát na Majdu, a to konkrétně na trati 800 metrů. 

Majda zaběhla čas 2:54, kterým by mne hravě porazila při tréninku s dorostenci Kotlářky  

Kromě 800m letos Majda absolvovala řadu dalších běžeckých disciplín - 60m, 60m překážek, přespolní běh a 150m. Došlo ale i na skok daleký, skok vysoký a dokonce i na vrh 2kg koulí! (Zde - jak jsem se dozvěděl - je uměním vrhnout tak, aby byl pokus vůbec technicky uznán jako vrh a ne hod.)

 

Co se týče Alice, její hlavní disciplínou je nyní 2000m překážek, což je divácky velmi atraktivní disciplína. Na Přeboru Prahy mezi dorostenkami zvítězila a na MČR v Ostravě 8., což je super výsledek.

Fungují překážky a vodní příkop jako trénink na klády a bažiny anebo je to naopak?

Pěkný je i její nový venkovní osobní rekord 2:24.33 na 800m, který zaběhla v dubnu v Praze; její halový osobní rekord z letošního ledna je ještě o tři vteřiny lepší.

Bitva o Hernaniho

Po Vraždě krále Gonzaga, kterou jsme shlédli před dvěma lety (a mezitím měli štěstí vidět tři další hry), se do Dejvického vrací Jiří Havelka. S generační "bitvou", která nemá vítěze.

Pro ty z nás, co zásadně nečtou program předem, měla generační bitva na úvod dost nečekaný prolog. "Klasicistní" výstup Martina Myšičky začaly narušovat hlasité poznámky rozjívených adolescentů, až se na ně v jeden moment Myšička obrátil a požádal je, aby přestali. Možná díky tomu, že poznámky byly asertivní a přehrávané, nám došlo, že musí jít o plánovanou součást představení; i tak ale v pozadí zůstal malý zbytek z prvotního pocit trapnosti.

Poté se velmi rychle ukázalo, že adolescenti jsou ve skutečnosti studenti DAMU, kteří se zapojili do představení jako rovnocenní partneři; s cílem předvést látku představení (Hugovu romantickou hru "Hernani") vlastní formou.

Hovořit vznešeným alexandrinem či nehovořit vznešeným alexandrinem, toť oč tu běží

Obsazení bylo skvělé; kombinace Martina Myšičky a Lenky Krobotové s mladými herci zafungovala navzdory nezkušenosti mladých a možná i proto, že právě Myšičku a Krobotovou bych rozhodně nedefinoval jako typické reprezentanty "myšlením staré generace". Přechodový prvek sehrávala Antonie (Tonička) Formanová, která získala v Dejvickém stálé angažmá; v ní se skloubil její věk 26 let s dlouholetou zkušeností s kočovným Divadlem bratří Formanů. Občas vlastně nebylo jasné, do které tábora ve skutečnosti patří.

Samotná Hugova hra dávala scénáři a nápadu pěkný rámec, takže zážitek z představení byl veskrze pozitivní, jakkoli samotný generační "střet" mne osobně zase až tak nezaujal. Některé kritické výstupy mladých, zejména v oblasti genderové rovnováhy v obsazení rolí, navíc vyráběly z normálního tématu rozdílu generací kulturně-ideologické klišé.

Za cenu jednoho představení jsme získali dvojí inscenaci Victora Huga s možností porovnat, jak se v čase mění představa romantismu, jak se mění generační konfrontace a jak to vypadá, když se rodí něco nového; pokaždé přitom neodbytně a nevyhnutelně zároveň něco odumírá.

První. A jedno jak!

Není důležité zúčastnit se, ale nevyžlutit to a pokud možno i vyhrát. A - jak říká klasik - jedno jak.

Naše fakulta vypsala májovou běžeckou výzvu, kterou jsme si s kolegy - jako členové legendarně kompetitivního institutu - samozřejmě nemohli nechat ujít. Zásadní bylo v prvé řadě pořádně zamakat, s čímž každý z nás počítal. Jako odborník na soutěže a teorii her jsem ale věděl, že klíčové bude i využít podmínky, protože jak říká populární tričko, "samo se to neudělá".

Do not nám hrálo, že výzva obsahovala nejen běh, ale i chůzi a kolo, což nám pomohlo účinně rozptýlit soupeře a soupeřky. (Toť první lekce z volební aritmetiky.) Za další byla výzva primárně pro jednotlivce a řada lidí se nedokázala zkoordinovat - opět bod pro nás. Například běhu se zúčastnila jedna ultramaratónkyně, která zvládala v jednom týdnu závod na 100km a další víkend zase maraton; té by možná stačilo založit si i jednočlenný tým. 

Jako bývalý mladý požárník z malého města přesně vím, co v češtině znamená pojem "hasič"

Určitě nebylo vůbec náhodou, že do plnění výzvy spadla i mnou plánovaná a organizovaná pracovní cesta do Anglie, kam si členové týmu (až na mne) vzali boty a nadšeně běhali po pláži nehledě na kruté anglické počasí. 

Konec dobrý, čokoládová medaile je v kapse a už se těším na další podobnou akci; příště budu mít doufám nohy a koleno v malinko lepším stavu a budu moci přidat na váhu trochu větší porce. I když je pravda, že některé mé kilometry zaběhnuté v bažinách, kamenech a kopcích, byly solidně odpracované a koeficient zážitků mám v květnu mimořádně vysoký.

Konec výchovy (chlapce a dívek) v Čechách

Letošní losování gymnaziální Sportky pro nás nakonec dopadlo výborně. Třetí dítě máme na gymnáziu na Praze 6, čímž naše "portfolio" škol pokrývá Prahu 1, 6 a 7. Člověk má skoro pocit, jakoby jeho evolučně-reprodukční mise byla ukončena.

Dáváme si nohy nahoru; já abstraktně, Kamča - díky únavové zlomenině - velmi konkrétně. Stojí si ale za to připomenout, jak těsně to celé dopadlo. Hlavní byla Markova příprava v matematice, kam se mu podařilo dostat se do 95. percentilu (47 bodů). V češtině zvládl 85. percentil (38 bodů), nicméně bylo to v rámci těžšího testu. Testy byly obtížnosté velmi odlišné a nakonec se mu počítal výsledek z lehčí zkoušky (40 bodů), kde byl ale jen v 63. percentilu. 

Tahle odlišnost testů z češtiny (která posléze znamená, že těžší test byl vpodstatě zbytečný, tj. děti přišly o 1 pokus) je podle mne aspekt letošních testů, který se evidentně nepovedl. Z toho, co nám řekl Marek, jsme původně nabyli dojmu, že i testy z matematiky byly odlišné v rámci jednotlivých dní. Na rozdíl od češtiny ale jeho výsledky nenaznačují, že by distribuce bodů v matematice byly výrazně odlišné pro oba dny.

Na druhou stranu letos se už nepočítal jen lepší celkový součet (tj. lepší "den"), ale součet lepších výsledků předmětů bez ohledu na den. Výsledkem je, že se z hlediska jednotlivce odepisuje nejen "špatný den", ale i "špatný test". Tato specifikace se jeví více "flexibilní", což bude (pro běžně předpokládanou strukturu šoků) zřejmě lepší způsob jak výsledek očistit od ad hoc šoků do výkonnosti.

Marek se dostal na Gymnázium Arabská do třídy specializující se na programování. Krásná škola na hezkém místě, navíc pro něj velmi dobře dostupná. (A na rozdíl od průmyslovek nezačíná od 7:30, což je v Praze trochu kruté.) Skončil 34. z 69, nicméně pouze 32 uchazečů mělo tuto školu jako 1. volbu, díky čemuž postoupil na 19. místo z 30. Těšil se tak nakonec z rezervy 6 bodů. Správně jsme tedy spoléhali na to, že Arabská bude pro ty nejlepší zájemce často školou až 2. volby (po Keplerovi a Nad Alejí).

Postup byl s rezervou, ale mít 87 bodů by jinde bylo úplně na konci peletonu, který ještě dojede v povoleném čase do cíle. Do přírodovědné specializace by se dostal, ale až z posledních míst, kde byla rovnost bodů (zde by mu pomohlo, že měl lepší matematiku než češtinu; matematika má prioritu). Do humanitní specializace by se také dostal, nicméně jen 4 místa nad čáru. Na Gymnáziu Nad Alejí pouze odhaduji pořadí, ale díky extra testům z angličtiny, která není jeho "cup of tea", by realisticky byl pod čarou. Na gymnáziu při SPSŠ na Smíchově, které jsme zvažovali, by byl také jen těsně nad čarou (opět díky extra testům jen odhaduji pořadí). Na letenském gymnáziu nad Štolou, kde studuje Majda, by měl 3-4 body rezervu.

Letos použitý systém je extrémní zlepšení oproti loňskému roku. Kdyby platilo to, co bylo loni a kdyby přihlášky byly stejné jako letos (což ale není realistické, protože averze k riziku by byla vyšší), pak by Marek nyní dával odvolání a čekal by, zda by se posunul z 34. místa do první třicítky. Je pravděpodobné, že by to vyšlo, ale jisté to není. Záviselo by to mj. na tom, zda by lepší studenti použili svoji druhou přihlášku na lepší školu či nikoli - na rozdíl od letoška by neměli třetí volbu a tak by se mohlo stát, že by rezignovali na svoji top preferenci a tím pádem by zůstali na Arabské.

Všem, kdo systém připravili, implementovali a dokázali pak řešit chyby ředitelů, klobouk dolů. Nicméně zůstává pachuť z toho, že veřejné střední školství v Praze a středních Čechách absolutně neodpovídá demografické situaci a poptávky rodičů. Není to dobré ani z hlediska rovných příležitostí, ani z hlediska alokace talentu. Moje vysvětlení je, že se regionálním politikům a hlavně úředníkům nechce přiznat, že už 20 let nezvládají adekvátně reagovat na demografickou vlnu, což jsme zažili s mateřskými školami, základními školami a teď i se středními školami. V současné situaci podle mne implicitně spoléhají na soukromý sektor, který nedostatek umí vyřešit - což je podle mne legitimní, ale měli by to říct úplně natvrdo.

Takto dramatické zážitky se středním školstvím, které má nyní generace "náplav", ještě více rozdělí zemi na dvě oddělené ekonomiky, kde si každá jde jinou cestou. Všichni, kdo si říkají, že jde jen o izolovaný problém "bohatých Pražáků", kteří si problém vyřeší z vlastních kapes, se mýlí - preference současných rodičů v Praze a středních Čechách ohledně daní a veřejných politik se budou ještě více vzdalost preferencím rodičů na "vesnicích". A jelikož jde o početnou generaci, rozdíl bude vidět a díky intenzitě zkušenosti půjde o efekt, který hned tak nevyprchá. 

Je to škoda, protože jsme malá, hezká a navzdory brblání docela spořádaná země.