economic clickbeetle

neděle 23. září 2007

Rodinná anamnéza

Alička nezapře svého otce: nekonečné škytání, spaní s otevřenou pusou a k tomu spousta grimas. Po mamince zase zdědila to, jak je hodná a roztomilá.

Momentky

Největší legrace je přebalování

Když mám plný kalhoty, nejsem muší váha

Babička č. 1

Babička č. 2

pátek 21. září 2007

Alice 2950g, 48cm, *21.9.2007, 02:30

Není to Alice Springs, ani Alice Dana Bárty. Jde o členku sice ještě neexistující, ale jinak slibné kapely Tři sestřenice, společně s Julinkou a Jasmínkou, dalšími objevy letošní sezóny. Na svět přišla Alička zcela proti intencím plánované ekonomiky; z výletu do Jindřichova Hradce a kontrolní návštěvy se stal regulerní den D, respektive noc N. Jelikož ale jediný plán, který tím překřížila, bylo moje povinné vystoupení na fakultní konferenci, jsem jí za načasování docela vděčen.

Takže jak popsat pocity otce a porodního asistenta dobrovolníka slovníkem orienťáka a ekonoma? Alice je zatím nejhezčí a také určitě nejtěžší kontrola na naší trati; mapa s mnoha pro nás zatím bílými místy; závodnice, jejímž tréninkem budeme trénovat i sami sebe; investice na velmi dlouhé období a doufejme že ne riziková; specifický, nezaměnitelný a neobchodovatelný lidský kapitál a vůbec naše zlatá akcie.

středa 12. září 2007

Proč nečtu Respekt

Avizované změně ve formátu Respektu jsem neodolal. Když se skalní čtenáři odvracejí, možná bude zajímavé jít proti proudu. A koupil jsem první číslo v novém hávu.

Nechme stranou, že Respekt nemá kvalitní ekonomickou redakci a jako chabou náhražku nabízí překlad článku z Economistu. Takovou strategii bych chápal v roce 1990, ne v roce 2007. Ekonomickou negramotnost ukazuje i obsahově prázdný článek o euru od Tomáše Sachra, kde se citují staré Hospodářky a pár rádoby strašících výroků Tomáše Sedláčka.

Aby se zaplnila spousta stránek, kde prakticky chybí reklamy, do textu se hodí i banality. Například článek Ivo Mathé je bez pointy. Věhlasný politický důchodce Ralf Dahrendorf si dvě stránky vystačí s principem, že omezujeme svobodu jedněch, jen abychom nemohli ohrozit ostatní - a potvrzuje, že lidé mimo ekonomii nechápou, že s vágními frázemi se při korekci externalit daleko nedostaneme. (Dodnes se otřásám ze vzpomínky nad jeho nekonzistentní a nepřehlednou knížkou, kterou jsem před deseti lety musel protrpět kvůli jednomu semináři.)

Dále je nutné vidět, že Respekt prosazuje svoji politickou agendu, stejně jako všechna média. O Janu Švejnarovi například Erik Tabery píše jako o výborném kandidátovi na prezidenta - jasně prosazuje liberální hodnoty, podporuje EU a vždy se zasazoval o reformní kroky v ekonomice. Má to být signál vyzrálosti. Pro mne jsou ale tyto teze sadou všeobecných, nezpochybňovaných frází, které má prakticky každý, normálně se o politiku zajímající, středově orientovaný západoevropan. Takže fajn, ale na prezidenta chci víc; třeba Madeleine Albright, toť úplně jiná káva.

Redakce se stylizuje do role bojovníků za čistou pravdu a spravedlnost, ale v drtivé většině případů problém takto nestojí. Třeba prohlášení Jiřího Soboty, že "není v zájmu Česka nechat se k fiskální kázni dostrkat" je neodpovědný a nesmyslný idealismus - ani vyspělé demokracie se nebrání externím omezením jako nástroji ke zvýšení kredibility, což řeší jinak nevyhnutelné problémy kombinace demokracie a veřejných financí. Jak říká otčím Vavroch v cimrmanově Záskoku, podobné rady jsou dobré tak na podpal.

Lidé z Respektu si zkrátka stále myslí, že ostatní reagují pouze na dobré slovo; z týdeníků, knížek, hudby a divadel atd. Svět ale takový není, alespoň ne v drtivé většině. Lidé reagují v drtivé většině na finanční incentivy a pokud chceme něco změnit, musíme tak uvažovat. Konkrétně: stesky Lenky Rubensteinové o plýtvání v Americe jdou mimo mísu - nemá smysl askezi prohlásit za nové náboženství, nýbrž nastavit ceny tak, aby se znečištění promítlo v ceně.

Jako maják nad ostatními ční rozhovor s Andreiem Lindem, kosmologem ruského původu ze Stanfordu. I kultura je snesitelná. To ale nestačí k tomu, abych začal Respekt pravidelně číst. Takže Respekt? Ne, děkuji.

úterý 14. srpna 2007

Teď zakážeme radary. A co příště? (HN 10.8.)

Dalo by se to přirovnat k jakési privatizaci výkonu veřejné moci, což je samozřejmě nepřípustné, zněl rezolutní výrok soudce Pavla Kumprechta v kauze "soukromých radarů". I právníci ministerstev vnitra a dopravy údajně sdílí názor, podle něhož fotografie se zachycenou rychlostí smí pořizovat pouze policie.

Pro ekonomy je podobné tvrzení záhadou.... více na www.ihned.cz.

úterý 7. srpna 2007

Know-how

Knowledge

Understanding

Víno, pizza, makaróny

Pořadatelům letošních vícedenních v Evropě nezávidím – po loňských pětidenních pod Matterhornem bude jakýkoliv terén omáčka, ať z něj vyždímáš cokoliv. V Čechách se snad i proto urodilo nevídaně málo vícedenních a nezbylo než vyrazit za zážitky do světa. Destinací nás, čerstvých novomanželů plus v té době ještě neidentifikované/ho XXX, se stala severní Itálie, kde místní po několika letech oživili „Pětidenní na pevnostech z 1. světové války.“ Na jednom z minulých vydání byli Voborníci a moc si akci pochvalovali, oblast se proslavila i díky veteránskému MS v Asiagu a nedávnému juniorskému MS. Navíc ukázky map slibovaly zážitky ne nutně pěkné, v každém případě ale silné.
Okolí Trenta je cukrová vata na zimní turisty, spousta sjezdovek, lanovek, chat, penzionů, pro lyžníky ráj. Ale ani léto není na náhorní pahorkatině Altiplano, kam jsme cílili, k zahození - Dolomity poblíž, kopečky s půvabnými výhledů, okolo šňůra pevností z první světové války, není to daleko k moři nebo do Benátek, silničky a cestičky se kroutí, pro bikery ráj. A další plus: díky rakouským dálnicím jste na místě coby dup i bez Subaru.

Určité minus by se také našlo; má balkánskou tvář, respektive vůni. Týkalo se o inovativního řešení toalet a koupelny. Organizátoři místního kempu se zhlédli v moderních trendech bytové architektury a vymysleli koupelnu se záchodem v jednom. Otevřete dvířka, na zemi černá díra na turecký záchod a naproti sprcha. Použijete, co je Vám v dané chvíli nejpotřebnější. Aby se člověk nemusel sprchovat a nohou padat přímo do díry, má k dispozici vpravdě luxusní dřevěnou paletu. Další kapitolou bylo řešení teplé vody – ubytovaní byli nápisem upozorněni, že teplá voda je k dispozici, to ano, pokud si ale přinesou dříví z lesa a zatopí s ním pod bojlerem. Nepotěšilo ani povinné parkování na záchytném parkovišti kilometr od stanu.
Co říci k závodům? Při odhadu terénu jsme vycházeli ze zkušeností z předzávodního tréninku na Passo Coe. Zde se ukázalo, že žluté fleky v lese budou velice dobrým vodítkem, většinou tvoří výrazné linie. Místy se ale terén rozbije natolik, že je nutné mapovat pouze hrubé tvary; problémem se stává i přesnější odhad vzdáleností. Realita byla nakonec o dost jednodušší, průběžnost dobrá, podklad navzdory kamenům výborný, kontroly viditelné, pouze občas brutální kopce. Především poslední etapa byl klasický brněnský závod, kde jsme nechápali, jak tu Skandinávci mohou vůbec chybovat.
Stavba tratí stojí za zmínku. Kategorie H21AL (od švédského „lang“, dlouhá) byla výrazně kratší než elita, ale i například než H35A. Kategorie D21AK (od švédského „kort“, krátká) byla technicky prostinká, řekněme na úrovni D16-D18. Na klasice se drželi sympatického pravidla „jeden velmi dlouhý postup“, ale jeho naplánování nikdy nenabízelo smysluplnou volbu. První a druhý den jsme šli nemalou část závodu stejným lesem, dokonce jsem několik stovek metrů traverzoval úplně stejným místem. Pěkná mapa zkrátka nebyla nikdy plně využita. Namísto toho stavitel nalinkoval v tom vedru až nepochopitelně fyzické postupy, např. 500 m délka, 100 m převýšení. Líbilo se mi ale, že na klasiku připravili mapu zásadně 1:15 000, bez jakýchkoli kompromisů.

Výsledkově bylo zajímavé, že Češi se protlačili výrazně do popředí, pouze ve veteránech Skandinávci, kteří jinak tvořili drtivou většinu, dominovali. O Italech nebylo moc slyšet – dokonce i v mužské elitě Píchal (Michal Horáček) deklasoval místního specialistu a reprezentanta Tavernara, kvůli kterému se zastavila i veřejnoprávní televize RAI. O sobě pomlčím, ale nemůžu vynechat Kamču, které přesná chůze stačila na umístění v polovině startovní listiny.
A nakonec občerstvení. František Ringo Čech by řekl: Ital nezná ten zázrak a tak mu chřadne tělo, Ital nezná ten zázrak, pívo vepřo knedlo zelo. Tady se ale nacházel mohutný stan s propracovaným cateringem o několik kuchařích, přičemž nás zaujaly v menu nejlevnější těstoviny – co myslíte, neujaly by se i v Čechách místo obligátního a mnohdy nepoživatelného parase?

středa 1. srpna 2007

Talmud o manželství (psáno roku 1914)

Nejprve vystav si dům, založ si vinici a poté se ožeň.
Kdo provdá dceru nevzdělanému muži, vrhá ji spoutanou lvu.
Nevař v hrnci, v němž již vařil jiný. (sic!)

Jak se z Kamilky stala paní Gregorová

Svatební horečka spjatá s magickým datem 7.7.2007 nás zastihla pouze letmo, naše svatba sledovala keltské a skandinávské tradice spíše než numerologii a proto se konala již o dva týdny dříve, záhy po slunovratu.

Největším překvapením hned na zámku byla přítomnost sňatkové podvodnice Janičky, která se pokusila narušit důstojnost obřadu, nicméně včas a dostatečně ji umlčila lahvička pálenky. Nechyběla rýže padající na novomanžele, chomout, táhnutí nevěsty ve vozítku, přenášení nevěsty přes virtuální řeku, zatloukání hřebíků, skládání povlečení, malování si budoucnosti a samozřejmě i sada zvyků patřících ke svatební hostině. Děkujeme precizním organizátorům!
Samostatnou kapitolou se stala večerní zábava na malebném statku v Kunějově dvoře se vzájemnou poznávačkou, noční ne zcela dobrovolné koupání ženicha, tatínkova snaha opít němoty všechny kolemjdoucí, plnění úkolů a nakonec zmizení po anglicku před omladinou, která byla hodně žádostivá zjistit, kdeže se vlastně koná svatební noc. Celá akce získává *****.