Interview

V éře koronavirové se zdát být lehce odvážné vyrazit do divadla, zejména když jde o divadlo na Praze 6, kde se virus během týdne objevil hned dvakrát.

Navíc čistě náhodou jsou oba dosavadní případy z Prahy 6 nám docela blízké - první byly rodiče jednoho dítěte ze školy, kam chodí i náš Mareček; druhý případ dokonce Kamča zná osobně. Jak ale říkáme my orienťáci: kdo se bojí, nesmí do lesa, natož do Dejvického divadla.

Interview je na Dejvické divadlo poměrně netradiční komorní hra dvou herců, zde Jaroslava Plesla a Veroniky Khek Kubařové. Samotné téma rozhovoru novináře s herečkou zní dost banálně a úvod hry je opravdu trochu ve stylu komerčního divadla, postupně se ale hra rozjíždí a konverzační hra mezi novinářem a herečkou nabírá obrátky.

Tato herečka už není naivní jako Nina Zarečná v Rackovi, naopak

Na podobných hrách je vždycky ošidné naplánovat dějové zvraty tak, aby měly alespoň špetku logiky. Díky oběma zkušeným hercům se to daří, nicméně i oni mají občas trochu problém zahrát trochu vyumělkovaný důvod ke změně chování. Ale je fakt, že emoce mají velmi složitou logiku a emoce - to oba zvládají dokonale.

Před třemi lety byly recenze na hru spíše průměrné, kritizoval se koncept a i výkon Veroniky Khek Kubařové. Můj dojem ale je, že svoji roli zvládá bravurně a že ji Martin Myšička obsadil zcela právem, protože ten její všudypřítomný úsměv se dá skutečně vykládat na tisíc způsobů - a zahrát díky němu herečku tak pro ni zřejmě vůbec není složité.

Celkově jsme z divadla odcházeli spokojeni - samozřejmě nešlo o fenomenální hru jakým byly např. Teremin, Dealer's Choice, Racek nebo Ucpanej systém, ale oba herci jsou třída a ještě teď cítím to napětí, které měli v sobě - a i mezi sebou.

Komplic

Náhoda přeje připraveným, například těm, kteří náhodně prohlížejí rezervační systém Dejvického divadla. Pak se jim podaří zamluvit lístky do 1. řady na hru, která se hraje teprve dva týdny.

Komplic je nová hra Dejvického divadla, nastudovaná Davidem Šiktancem z ústeckého Činoherního divadla. Z tradičního osazenstva Dejvic je na place pouze Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík, oba tradičně velmi dobří; zejména Pavel Šimčík má v jednom místě výstup, který vysoko ční nad rámec jeho obvykle málomluvných postav. Ale i Martin Pechlát jako hlavní postava výborný.

Hra je přesně tak stará, jako jsem já, takže žádná novinka. Nicméně v Čechách byla poprvé teprve před 12 lety a tehdy lákala velmi přímým odkazem na tzv. Kubiceho zprávu. Náboj všeobecné korupce a mafie, pro které je obchodním tématem jak elegantně odstraňovat mrtvoly, ale není dnes tak šokující, jako mohlo být před 40 lety v autorově Švýcarsku. O korupci bychom mohli vyprávět a pro naší generaci, která sledovala série Gomory, už těžko může jakékoli ztvárnění mafie nějak víc otřást.

Tomáš Jeřábek hrál stejně svoji postavu téměř stejně jako bankéře v reklamě na Airbank

Hru jsme si užili, protože být v tak těsném kontaktu s jevištěm je vždycky zážitek. Samotná kombinace noir a komiksu mne ale až tolik nezaujala, minimálně ve srovnání se skvosty z minulých let. Člověk si také u těchto herců nemůže odpustit nedávné české krimiseriály, ať jde o Rapla (Lukáš Příkazký, Tomáš Jeřábek), Princip slasti (Martin Pechlát) nebo Bez vědomí (Tomáš Jeřábek). Takže bych souhlasil s recenzí z Lidovek: "Možná ale také Dürrenmattova hra přece jenom zestárla, v podstatě ji šílená realita už překonala, vlastně nic až tak šokujícího a překvapivého nenabízí."

Mimochodem, kromě Komplice jsme získali i lístky na herecká cvičení studentů 3. ročníku DAMU, která se konala o den později. Dejvické divadlo dvakrát za dva dny, pro nás docela kuriozita.

Záhada hlavolamu

Náš příběh se odehrává v dávné době, kdy prabáby vašich prabáb byly ještě ... hoši.

Dostat se do Divadla Minor začíná být stejné internetové dobrodružství jako získat lístky do Dejvického divadla. Anebo přihlásit se na Pěkné prázdniny. Nám se ale podařilo získat lístky na Záhadu hlavolamu. Dost jsme se na představení těšili, včetně Majdy, která se školou byla v Minoru nedávno na muzikálu Perníková chaloupka a dále na skvělé hře Zá-to-pek!, během které si děti prožily, čím dokázal být komunismus.

I když představení pro 8+ začínalo poměrně temně a dramaticky, nakonec bylo skutečně 8+. Což ale nebylo na úkor občasných vtípků a postřehů určených spíš pro dospělé, například když na závěr všichni z Rychlých šípů jednotlivě odtancují s půvabnými Vontkami - tedy až na Mirka Dušína.

Naše prase všechno spase ... aneb kniha přání a stížností

Představení mělo spád a z Foglarovy předlohy zůstalo to hlavní, totiž neoddělitelné sepětí dobrodružství a kamarádství.

Rychlé šípy a Vonti/Vontky (foto: Minor)

Mareček možná nejvíc ocenil postavu Širokka, který předváděl parkuristické výstupy, včetně závěrečného salta. Kdo by byl řekl, že jeho kroužek parkuru je ve skutečnosti skrytým náborem na postavu Velkého Vonta.

B5h 2020

Letošní Bedřichovská pětihodinovka slibovala boj se sněhem, ale den předem nasněžilo a i když rolby nevyjely, podmínky pro závod byly nakonec velmi dobré.

Strategie letošní B5H byla pro dámský tým Alča+Kamča jasná: 

1. Stejně jako loni v žádném případě nejet na Maliník (31-34). 
2. Rozdělit si trasu na hlavní osu a k ní mít volitelné větve/smyčky/okruhy, které se dají přidat dle potřeby. 
3. Dále mít jeden menší okruh ke konci jako rezervu, která se může - ale nemusí - využít, když se na hlavní trati pojede pomaleji než se čekalo.

K plánování se přitom hodilo, že den před závodem byla známá mapa, pouze u ní nebyly bodové hodnoty.

Tak kudy z nudy? Zdroj: Sporticus

Ze startu se nabízelo jet buď na V kolem přehrady nebo na S na Hřebínek. Děvčata zvolila severní variantu (38-43), což bylo logické díky tomu, že nabízí na rozdíl od východní varianty pozvolnější stoupání ke Knajpě.

Pak se děvčata poměrně spontánně rozhodla posbírat větev pod Olivetskou horou (39-42), což nabízelo hodně bodů (120 z 690, které sebraly celkem), ale za cenu kopce a trochu sedřených nových lyží. Také se tím fakticky eliminovala možnost absolvovat jiné větve v jiné části tratě.

Na Knajpě byly pak 3 varianty nahoru a dolů; prakticky všichni volili jen dvě z nich. Kromě variant kolem Jizery bylo možné ještě pustit se na Mariánské boudy, což by znamenalo 140 bodů. Nicméně byla by to velmi dlouhá a proto i riskantní varianta, vhodná spíše pro hodně drsné lyžaře. Hrozilo by pak riziko, že by se nezvládlo dojet na Jizerku. Na druhou stranu byla to konkurenceschopná varianta, pokud by se předtím nejelo pod Olivetskou horu.

Na Jizerku pak postupem přes Kiosek sebraly, co se dalo. (Zcela rozumně jen vynechaly větev směrem k Polubnému.) Pak následovala objížďka ze 64 sjezdem k 63 po lepší cestě směrem na J (místo horší na Z) a jely tedy celou dlouhou cestu od Souše ke Smědavě. Zda tohle bylo optimální by ale mohl člověk rozhodnout je tehdy, pokud by detailně znal, jak to v daném místě v tu chvíli vypadalo.

Stejně jako loni byl návrat dramatický, kdy šlo o každou minutu. Nakonec z 300 minut závodu zbyly minuty tři. Díky tomu nebyl čas vzít ani 50 (30 bodů), ani případně kontroly 45 či 46. Ale tak to ostatně bylo v plánu - mít je jako případnou rezervu při dojezdu do cíle.

A tak shrnuji: Alča s Kamčou to vymyslely velmi pěkně, zvolily ideální osu závodu, vybraly si bezpečnou a cennou větev hned na začátku pro uklidnění a zvládly kontroly na Jizerce i Souši. A protože kromě pěkné volby trati vykázaly i pěkné tempo, zcela zaslouženě dámskou kategorii vyhrály.

Pour féliciter 2020

2020 je numerologicky pěkný rok; už se těším na narozeniny 20.2.2020

Ohlédnutí za sezónou

K desátému výročí ohlédnutí za K. sezónou navrhuji předat štafetu dětem.

Alička většinu diplomů nemá doma; chybějící trofeje snad ještě přidáme

Marečkova stěna slávy, včetně diplomu za účast v resuscitační štafetě

Majda se činila závodně a byla odměněna i za odvahu v boji s nemocí během školy v přírodě

Benátky: utopené základy, utopené náklady

Někdy člověk jede na orienťák a je z toho úplně jiná disciplína. Houbaření, turistika, lezení po skalách, sběr borůvek. Ale deep water training? To tu ještě nebylo.

Když jsme se před několika měsíci přihlásili na legendární městský závod Orienteering in Venezia, věděli jsme, že párkrát v historii přílivová vlna závod zrušila a že pořadatelé v té situaci přihlášené nekompenzují. Čistě dle dat z historie nicméně byla šance 9 ku 1, že se nic takového nestane. 

Doba se ale mění. V týdnu před závodem přišla do Benátek masivní přílivová vlna, druhá největší v historii. Ze záběrů hodně dramatická, ve skutečnosti naštěstí mnohem méně ničivá než tragické záplavy z roku 1966. Starosta města pózoval v rybářských kalhotách na hlavním náměstí, evidentně aby získal od italské vlády podporu na odškodnění. A to se podařilo, podporu získá nejen město, ale i soukromníci. Také svým vystoupením trochu pošťouchnul výstavbu protizáplavového systému Mojžíš.

Trochu brodění nevadí; vždyť jsem se narodil v porodnici kousek od řeky v Havlíčkově Brodě

Po této obrovské vlně byl v úterý závod zrušen. Na webu se objevila ukázku kiosku, který voda odnesla o několik metrů dále. Ve vzduchu visela otázka, co dále. Jelikož ale letenky a ubytování byly nevratné, hlídání dětí objednané a předpověď ne až tak hrozivá, vyrazili jsme vzhůru směr město na moři.

Překvapivě v pátek po vodě nebylo téměř ani památky. V sobotu dokonce vysvitlo sluníčko, náměstí sv. Marka a nábřeží sice bylo zčásti zaplavené, žádné drama se ale nekonalo. Až jsme si říkali, že šlo o planý poplach. Došlo tak i na celodenní kartu za 24 euro, díky které jsme měli místní MHD (tj. lodní dopravu) zdarma a mohli jsme podniknout výlety na okolní ostrůvky.

Malebná rybářská osada Burano

V neděli ale vidíme lehkou hladinku přímo u penzionu. Poté, co odcházíme, se kanály postupně více a více rozlévají. Vodu stoupá pomalu, ale neúprosně. Prohlížíme si centrum a pak volíme přímou cestu na nádraží. Ale ouha, cesty jsou kompletně zaplavené. I když jsme s tímto scénářem počítali, přece jen nás překvapilo, že šlo o místy o brod až nad kolena. 

Jakpak ve vašem městě vypadá cesta na hlavní nádraží?

Obyvatelé jsou na záplavy připraveni v řadě ohledů, ať už jde o blokování vchodů, čerpání vody či rozmístění věcí v přízemí. Navíc voda z moře je čistá a ne tak zničující, jako říční záplava. To ale nesnižuje, že opakované přílivy musí být docela depresivní. V každém případě jsem zvědavý, jak to pořadatelé udělají příští rok; vzhledem k četnosti záplav v listopadu není vyloučené, že naše odložené startovné využijí až naše děti za několik let.

Reklama na orákulum

"Tati, já nebudu ani první ani poslední. Skončím uprostřed," odhadla Majda svůj výkon na Velké Kunratické. A v souladu s proroctvím doběhla přesně 126. z 251.

Letošní Velká Kunratická nám tedy především přinesla zjištění, že naše drahá Majdička by se mohla dobře uživit pomocí sázek. Dále jsme zjistili, že Mareček umí mezi kluky dobře pelášit (37. z 225). A že pro malé ratolesti jde o závod nadmíru atraktivní, když hned v cíli na ně čeká hodnotný dáreček.

Majdička a kamarádka Amálka

Nezahálela ani Alička, když za Duklu Praha předchozí den běžela Podzimní běh Olympu. Na trati 1260m je 7. místo a čas 5:01 fajn.

Dukla, do toho!

O souboji bez souboje

Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.

Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.

Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).

Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K.

Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami. 

Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší. 

Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.

Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta

Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.

Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.

Severské indiánské léto

Ještě teď cítím podzimní paprsky říznuté ostrým horských vzduchem jak bojují v souboji s mlhami jizerských údolí.

Když loni Jenda Schulhof zval Kamču na "odyseu srdcem krajiny mezi Liďákama a Žulákem", nešlo o romantickou procházku nad Libercem, nýbrž o místní klasikářskou legendu pro liberecké běžce, tzv. O Přeborníka Boudy. Jenda letos pořádal další, tentokrát už 9. ročník, který vyšel na 19. října roku 2019.

Loni Kamča kralovala, když stanovila dámský rekord 14:37 na trati 3.9km. Letos se na úplně stejnou trať postavila i Alička, což původně nebylo v plánu, ale Alička se úkolu zhostila jako správná atletka z Dukly. Za vítěznou Kamčou (16:09) doběhla jen o 2:15 později a mimochodem pěkně sprintovala na úrovni 6. místa v ženách. Mareček stejně jako loni zazářil mezi mlaďáky.

I když stojí od vítězky vpravo, ve skutečnosti má bronz

V neděli jsme využili možnosti prosvištět se mezi břidlicovými lomy nad Železným Brodem, konkrétně v prostoru Dupandy. Prostor byl skvostný, tratě pro novice v tomto terénu byly poměrně těžké. Na trati H21L jsem vymetl snad všechna pěkná místa v širokém okolí. Nejlepší z nás byl Mareček, který dosáhl na 2. místo v kategorii H10, což pro něj byla hezká rozlučka s touto kategorií vůbec.

I když stojí od vítěze vlevo, má ve skutečnosti stříbro (a v neděli se už na stupně postavil správně)

A došlo i na kuriozitu, o které píše protokol: "Na základě stížnosti závodníka Dariusze Pachnika hlavní rozhodčí po konzultaci s jury diskvalifikoval dle článku 3.1 pravidel OB (Fair play) účastníka závodu Martina Škorpila pro nevhodné chování po doběhu závodu. Zároveň Martin Škorpil nastoupil do závodu neoprávněně, protože se před svým startem neodprezentoval a neuhradil vklad (což učinil až dodatečně po závodě)."