B5h 2020

Letošní Bedřichovská pětihodinovka slibovala boj se sněhem, ale den předem nasněžilo a i když rolby nevyjely, podmínky pro závod byly nakonec velmi dobré.

Strategie letošní B5H byla pro dámský tým Alča+Kamča jasná: 

1. Stejně jako loni v žádném případě nejet na Maliník (31-34). 
2. Rozdělit si trasu na hlavní osu a k ní mít volitelné větve/smyčky/okruhy, které se dají přidat dle potřeby. 
3. Dále mít jeden menší okruh ke konci jako rezervu, která se může - ale nemusí - využít, když se na hlavní trati pojede pomaleji než se čekalo.

K plánování se přitom hodilo, že den před závodem byla známá mapa, pouze u ní nebyly bodové hodnoty.

Tak kudy z nudy? Zdroj: Sporticus

Ze startu se nabízelo jet buď na V kolem přehrady nebo na S na Hřebínek. Děvčata zvolila severní variantu (38-43), což bylo logické díky tomu, že nabízí na rozdíl od východní varianty pozvolnější stoupání ke Knajpě.

Pak se děvčata poměrně spontánně rozhodla posbírat větev pod Olivetskou horou (39-42), což nabízelo hodně bodů (120 z 690, které sebraly celkem), ale za cenu kopce a trochu sedřených nových lyží. Také se tím fakticky eliminovala možnost absolvovat jiné větve v jiné části tratě.

Na Knajpě byly pak 3 varianty nahoru a dolů; prakticky všichni volili jen dvě z nich. Kromě variant kolem Jizery bylo možné ještě pustit se na Mariánské boudy, což by znamenalo 140 bodů. Nicméně byla by to velmi dlouhá a proto i riskantní varianta, vhodná spíše pro hodně drsné lyžaře. Hrozilo by pak riziko, že by se nezvládlo dojet na Jizerku. Na druhou stranu byla to konkurenceschopná varianta, pokud by se předtím nejelo pod Olivetskou horu.

Na Jizerku pak postupem přes Kiosek sebraly, co se dalo. (Zcela rozumně jen vynechaly větev směrem k Polubnému.) Pak následovala objížďka ze 64 sjezdem k 63 po lepší cestě směrem na J (místo horší na Z) a jely tedy celou dlouhou cestu od Souše ke Smědavě. Zda tohle bylo optimální by ale mohl člověk rozhodnout je tehdy, pokud by detailně znal, jak to v daném místě v tu chvíli vypadalo.

Stejně jako loni byl návrat dramatický, kdy šlo o každou minutu. Nakonec z 300 minut závodu zbyly minuty tři. Díky tomu nebyl čas vzít ani 50 (30 bodů), ani případně kontroly 45 či 46. Ale tak to ostatně bylo v plánu - mít je jako případnou rezervu při dojezdu do cíle.

A tak shrnuji: Alča s Kamčou to vymyslely velmi pěkně, zvolily ideální osu závodu, vybraly si bezpečnou a cennou větev hned na začátku pro uklidnění a zvládly kontroly na Jizerce i Souši. A protože kromě pěkné volby trati vykázaly i pěkné tempo, zcela zaslouženě dámskou kategorii vyhrály.

Pour féliciter 2020

2020 je numerologicky pěkný rok; už se těším na narozeniny 20.2.2020

Ohlédnutí za sezónou

K desátému výročí ohlédnutí za K. sezónou navrhuji předat štafetu dětem.

Alička většinu diplomů nemá doma; chybějící trofeje snad ještě přidáme

Marečkova stěna slávy, včetně diplomu za účast v resuscitační štafetě

Majda se činila závodně a byla odměněna i za odvahu v boji s nemocí během školy v přírodě

Benátky: utopené základy, utopené náklady

Někdy člověk jede na orienťák a je z toho úplně jiná disciplína. Houbaření, turistika, lezení po skalách, sběr borůvek. Ale deep water training? To tu ještě nebylo.

Když jsme se před několika měsíci přihlásili na legendární městský závod Orienteering in Venezia, věděli jsme, že párkrát v historii přílivová vlna závod zrušila a že pořadatelé v té situaci přihlášené nekompenzují. Čistě dle dat z historie nicméně byla šance 9 ku 1, že se nic takového nestane. 

Doba se ale mění. V týdnu před závodem přišla do Benátek masivní přílivová vlna, druhá největší v historii. Ze záběrů hodně dramatická, ve skutečnosti naštěstí mnohem méně ničivá než tragické záplavy z roku 1966. Starosta města pózoval v rybářských kalhotách na hlavním náměstí, evidentně aby získal od italské vlády podporu na odškodnění. A to se podařilo, podporu získá nejen město, ale i soukromníci. Také svým vystoupením trochu pošťouchnul výstavbu protizáplavového systému Mojžíš.

Trochu brodění nevadí; vždyť jsem se narodil v porodnici kousek od řeky v Havlíčkově Brodě

Po této obrovské vlně byl v úterý závod zrušen. Na webu se objevila ukázku kiosku, který voda odnesla o několik metrů dále. Ve vzduchu visela otázka, co dále. Jelikož ale letenky a ubytování byly nevratné, hlídání dětí objednané a předpověď ne až tak hrozivá, vyrazili jsme vzhůru směr město na moři.

Překvapivě v pátek po vodě nebylo téměř ani památky. V sobotu dokonce vysvitlo sluníčko, náměstí sv. Marka a nábřeží sice bylo zčásti zaplavené, žádné drama se ale nekonalo. Až jsme si říkali, že šlo o planý poplach. Došlo tak i na celodenní kartu za 24 euro, díky které jsme měli místní MHD (tj. lodní dopravu) zdarma a mohli jsme podniknout výlety na okolní ostrůvky.

Malebná rybářská osada Burano

V neděli ale vidíme lehkou hladinku přímo u penzionu. Poté, co odcházíme, se kanály postupně více a více rozlévají. Vodu stoupá pomalu, ale neúprosně. Prohlížíme si centrum a pak volíme přímou cestu na nádraží. Ale ouha, cesty jsou kompletně zaplavené. I když jsme s tímto scénářem počítali, přece jen nás překvapilo, že šlo o místy o brod až nad kolena. 

Jakpak ve vašem městě vypadá cesta na hlavní nádraží?

Obyvatelé jsou na záplavy připraveni v řadě ohledů, ať už jde o blokování vchodů, čerpání vody či rozmístění věcí v přízemí. Navíc voda z moře je čistá a ne tak zničující, jako říční záplava. To ale nesnižuje, že opakované přílivy musí být docela depresivní. V každém případě jsem zvědavý, jak to pořadatelé udělají příští rok; vzhledem k četnosti záplav v listopadu není vyloučené, že naše odložené startovné využijí až naše děti za několik let.

Reklama na orákulum

"Tati, já nebudu ani první ani poslední. Skončím uprostřed," odhadla Majda svůj výkon na Velké Kunratické. A v souladu s proroctvím doběhla přesně 126. z 251.

Letošní Velká Kunratická nám tedy především přinesla zjištění, že naše drahá Majdička by se mohla dobře uživit pomocí sázek. Dále jsme zjistili, že Mareček umí mezi kluky dobře pelášit (37. z 225). A že pro malé ratolesti jde o závod nadmíru atraktivní, když hned v cíli na ně čeká hodnotný dáreček.

Majdička a kamarádka Amálka

Nezahálela ani Alička, když za Duklu Praha předchozí den běžela Podzimní běh Olympu. Na trati 1260m je 7. místo a čas 5:01 fajn.

Dukla, do toho!

O souboji bez souboje

Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.

Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.

Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).

Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K.

Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami. 

Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší. 

Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.

Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta

Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.

Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.

Severské indiánské léto

Ještě teď cítím podzimní paprsky říznuté ostrým horských vzduchem jak bojují v souboji s mlhami jizerských údolí.

Když loni Jenda Schulhof zval Kamču na "odyseu srdcem krajiny mezi Liďákama a Žulákem", nešlo o romantickou procházku nad Libercem, nýbrž o místní klasikářskou legendu pro liberecké běžce, tzv. O Přeborníka Boudy. Jenda letos pořádal další, tentokrát už 9. ročník, který vyšel na 19. října roku 2019.

Loni Kamča kralovala, když stanovila dámský rekord 14:37 na trati 3.9km. Letos se na úplně stejnou trať postavila i Alička, což původně nebylo v plánu, ale Alička se úkolu zhostila jako správná atletka z Dukly. Za vítěznou Kamčou (16:09) doběhla jen o 2:15 později a mimochodem pěkně sprintovala na úrovni 6. místa v ženách. Mareček stejně jako loni zazářil mezi mlaďáky.

I když stojí od vítězky vpravo, ve skutečnosti má bronz

V neděli jsme využili možnosti prosvištět se mezi břidlicovými lomy nad Železným Brodem, konkrétně v prostoru Dupandy. Prostor byl skvostný, tratě pro novice v tomto terénu byly poměrně těžké. Na trati H21L jsem vymetl snad všechna pěkná místa v širokém okolí. Nejlepší z nás byl Mareček, který dosáhl na 2. místo v kategorii H10, což pro něj byla hezká rozlučka s touto kategorií vůbec.

I když stojí od vítěze vlevo, má ve skutečnosti stříbro (a v neděli se už na stupně postavil správně)

A došlo i na kuriozitu, o které píše protokol: "Na základě stížnosti závodníka Dariusze Pachnika hlavní rozhodčí po konzultaci s jury diskvalifikoval dle článku 3.1 pravidel OB (Fair play) účastníka závodu Martina Škorpila pro nevhodné chování po doběhu závodu. Zároveň Martin Škorpil nastoupil do závodu neoprávněně, protože se před svým startem neodprezentoval a neuhradil vklad (což učinil až dodatečně po závodě)."

All's Well That Ends Well

Odlétat ve 12 hodin z Amsterdamu, když jste v 7 hodin ráno v Groningenu, vypadá jako hračka. Ale jen do doby, kdy do plánu hodí vidle holandské České dráhy.

7:00 Groningen: Jako první z hotelu nastupuji v 7:00 na snídani, abych stihl odjezd v 7:48. Chtěl jsem původně jet později, ale tento spoj jede přímo na letiště, bez jakéhokoli přestupu. Plánovaný příjezd 9:55, odlet 12:05. Plán tedy veskrze dobrý. Těsně před checkoutem ještě řeším detaily na faktuře. Recepční ale změnu v klidu zvládá a žádné zdržení se zde nekoná.

7:36 Nádraží: Kupuji lístek a vidím, že hned několik vlaků jede v 7:48, žádný ale není ten můj. To přece nemůže souviset se stávkou na letišti, kterou jsem si zažil dva dny předtím... Hodně vlaku je zcela zrušených. Na informacích nikdo. V 7:48 jede vlak do Zwolle, což je místo, kde se jinak běžně přestupuje. Říkám si, že tam bude stačit jen přestoupit a pak už se pojede přímo na letiště.

8:45 Zwolle: Na tabuli žádný vlak na letiště. Na informacích pán radí nástupište 10, pak 3. zastávka a zachrchlá nějaké město na L, které zní jako Lelystad. Jdu tam, stojí tam vlak, který jede doslova za pár vteřin. Žádné město na L tam není, nemluvě o Lelystadu. Průvodčí nikde. Váhám a pak se rozhodnu nenastoupit. To se ukazuje jako chyba, protože jiná paní na informacích mne pak ubezpečuje, že skutečně mám jet z 10. nástupiště a na 3. zastávce přestoupit. Jen se to město jmenuje Deventer... A navíc, mám pak jet na Amsterdam Centraal a odtud na letiště. Mohl bych prý také ještě jet busem a pak si zase přestoupit na vlak. Ne, prosím, ne.

9:30 Deventer: Čas začíná docela ubíhat a ještě mne čeká přestup přímo v centru Amsterdamu. Naštěstí v telefonu mám offline mód bez mapy Holandska, takže ani nevím, že jsem docela stranou původní trasy - asi jako když na cestě z Brna do Prahy se podíváme do Hradce Králové. Čekám na vlak do centra Amsterdamu, který přijíždí docela plný – že by také někdo další chtěl na letiště? 

Najednou slyším, že průvodčí hlásí něco o tom, že si lze vystoupit na vlak směrem k letišti. Dokonce ve třech jazycích. Trochu váhám, ale akčně ve vísce Hilversum vystupuji – říkám si, lepší tohle než jet do rušného centra. Vidím letušku s kufry, která také vystupuje. Takže ok. Po chvilce ale zmateně nastupuje zpět. Tak jak? Moc času na rozhodnutí nemá ani ona ani já. Naštěstí jí někdo poradí a ona zase vystoupí.

10:57 Hilversum: Odjíždíme a místní cestovatel mi říká, že na letišti budu chvilku před půl dvanáctou. Hm, 35 minut do odletu není úplná rezerva, ale měl bych to snad stihnout.

11:25 Amsterdam Schiphol: Vyskakuji na konečné a běžím do haly na self check-in. Automat hlásí – kdepak chlapče, tebe neodbavím, najdi si agenta. Běžím nahoru k přepážkám, ale brzdí mne davy. Na tabuli vidím, že se stále ještě můžu odbavit, ale jen na 1a, což je ve vedlejší hale. Není to úplně blízko a tak běžím.

11:35 Check-in 1a: Dobíhám a na tabuli už visí, že můj odlet je closed. Říkám paní, že to museli zavřít před minutou a že to letadlo určitě stihnu. Pouští mne k přepážce. Tam mi ale ukážou, že už nemůžou nic udělat a mám prý jít na Travel Services – tam vyřeší další let. Tak jsem to těsně nestihl.

11:40 Travel Services: Paní vidí, že jsem zdravý mobilní muž v nejlepším věku a říká, že to můžu zkusit stihnout. Zatelefonuje letuškám, aby mne čekaly. Ale je to prý na moje riziko. Tak běžím. Je to přece moje přirozenost.

11:42 Security: Starší pár mne obětavě pouští. Na prohlídce se security něco nelíbí a tam mne prošahávají. Aha, nelíbí se jim jen posmrkaný kapesník v kapse. Teď už chápu, proč se jim hodí mít rukavice. Ani batoh se nelíbí. Nicméně projdou si kabely a ok.

11:45 Gate D71: Běžím, není nijak blízko a v polobotkách to docela klouže. Hlavně se nezabít a nesklouznout do těch parfémů. V závěru mne čekají schody dolů. Že by se ještě jelo busem? Dole už nikoho nevidím a propadám skepsi. Ale na konci místnosti vidím světlo v konci tunelu – čekající letušky. Pane, tak vy jste to stihl? Uf. A evidentně nejsem sám, protože si mysleli, že jsem jiný nešťastník.

Aličky hvězdný štafetový víkend

Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Ve štafetě je radost ale minimálně trojnásobná.

Aličce a i ostatním děvčatům z Kotlářky se parádně vydařily štafety v Jizerských horách. V Kořenově nastoupily v sestavě Amálka-Bětka-Alička. Na posledním úseku Alička soupeřila s Káťou Bělouškovou (výběr Vysočiny) a podařilo se jí doběhnout pro 1. místo poté, co štafeta Ještědské oblasti běžela mimo soutěž. Tuhle radost ještě znásobila Kamča, když na posledním úseku z těsného 9. místa stáhla díky finiši až na 3. místo.

Alička dobře reprezentuje oddíl silných žen a krásných mužů

Druhý den nastoupila Alička na 1. úsek, což bylo pro mne pikantní, protože startovala i s mojí kategorií H135. Přiznám se, že jsem na dlouhém postupu k mapovému startu trochu makal, aby mi hned neutekla. Dokonce jsem vydržel s hvězdným Erikem Heczkem až na společnou 1. kontrolu. (A tímto se definitivně výkonnostně vracím na úroveň kategorie H12.) 

Alička opět předvedla souboj s kamarádkou Káťou Bělouškovou. A opět jí to vyšlo a dokázala doběhnout na vedoucí pozici. Na dalších úsecích jejich štafeta sice ztratila kontakt s čelem; to ale samozřejmě nevadí - hlavní je, že byla dobrá nálada.

Kdo z koho? (foto: Vojta Illner)

Obecně druhý den byl celkově těžší - délkou, profilem, rozdílností farst, nepříjemným pytlíkem na závěr a i tím, že kluby na rozdíl soboty sestavily své týmy dle výkonnosti, takže v hlavních kategoriích šlo o takové malé Mistrovství ČR.

Ohlédnutí invalidy za letní sezónou

Letošní prázdniny trvaly pro normální lidi 62 dní. Pro mne trvaly 20 závodů. A tak si zaslouží podrobný záznam do deníčku hipochondra.

• Botas: Běžím s tím, že prakticky nejím, protože řeším nějakou záhadnou střevní reakci. Kupodivu půst funguje a na úvod sezóny mám nejlepší výsledky (čti: nejvyšší rankingové body). Celkově 3. v H21B. (Etapy 5-4-10.)
• Bohemia: Horko jak k zalknutí. Z toho v lese pocity jak při úpalu, občas až k nevolnosti. Celkově 5. v H40A. (Etapy 3-5-4-5-11.)
• Loko Tour: Pěkná klasika v H40 (2.), poté middle v H21L (46.) ozvláštněná zmijím uštknutím, rozeznaným od vosího bodnutí až po závodě.
• Orienteering Adventure: Pro mne vrchol sezóny z turistického, závodního i estetického hlediska. Až na rekonvalescenci z jedu mne nic neomezuje. Ale ono to přijde... Etapy 1-10-4-1 v H21B.

Veteránský či normální ranking - to je, oč tu běží

• Pěkné prázdniny: E1: 3. místo v H40 na middle, ale ve svahu si v botech bez hřebů opět oslabuji kotník. E2: Ač úporně hlídám kotník, na K4 přichází díra zapadaná listím v momentu mapování a uch... a sotva chodím.
• Interkompas: Po týdnu oddychu se kotník lepší, musím ale běžet extrémně opatrně (47. v H21A). V E2 ale vazy natékají a absentuji. V E3 je kotník opět klidnější a běžím opatrněji, navíc během závodu ztrácím, když nějakou dobu hledám čip (37.).

Závěr léta a začátek září pak trávím snahou 3 týdny léčit zánět dutin, který mi dovezli děti hned po Orienteering Adventure. K tomu sporadická (a občas marná) snaha zpevnit vazy v kotníku.

A tak opět platí: Lepší být v lese zdravý a (na trénink) bohatý než (duchem) chudý a nemo(hou)cný.