Pořadatelům letošních vícedenních v Evropě nezávidím – po loňských pětidenních pod Matterhornem bude jakýkoliv terén omáčka, ať z něj vyždímáš cokoliv. V Čechách se snad i proto urodilo nevídaně málo vícedenních a nezbylo než vyrazit za zážitky do světa. Destinací nás, čerstvých novomanželů plus v té době ještě neidentifikované/ho XXX, se stala severní Itálie, kde místní po několika letech oživili „Pětidenní na pevnostech z 1. světové války.“ Na jednom z minulých vydání byli Voborníci a moc si akci pochvalovali, oblast se proslavila i díky veteránskému MS v Asiagu a nedávnému juniorskému MS. Navíc ukázky map slibovaly zážitky ne nutně pěkné, v každém případě ale silné.
Okolí Trenta je cukrová vata na zimní turisty, spousta sjezdovek, lanovek, chat, penzionů, pro lyžníky ráj. Ale ani léto není na náhorní pahorkatině Altiplano, kam jsme cílili, k zahození - Dolomity poblíž, kopečky s půvabnými výhledů, okolo šňůra pevností z první světové války, není to daleko k moři nebo do Benátek, silničky a cestičky se kroutí, pro bikery ráj. A další plus: díky rakouským dálnicím jste na místě coby dup i bez Subaru.
Určité minus by se také našlo; má balkánskou tvář, respektive vůni. Týkalo se o inovativního řešení toalet a koupelny. Organizátoři místního kempu se zhlédli v moderních trendech bytové architektury a vymysleli koupelnu se záchodem v jednom. Otevřete dvířka, na zemi černá díra na turecký záchod a naproti sprcha. Použijete, co je Vám v dané chvíli nejpotřebnější. Aby se člověk nemusel sprchovat a nohou padat přímo do díry, má k dispozici vpravdě luxusní dřevěnou paletu. Další kapitolou bylo řešení teplé vody – ubytovaní byli nápisem upozorněni, že teplá voda je k dispozici, to ano, pokud si ale přinesou dříví z lesa a zatopí s ním pod bojlerem. Nepotěšilo ani povinné parkování na záchytném parkovišti kilometr od stanu.
Co říci k závodům? Při odhadu terénu jsme vycházeli ze zkušeností z předzávodního tréninku na Passo Coe. Zde se ukázalo, že žluté fleky v lese budou velice dobrým vodítkem, většinou tvoří výrazné linie. Místy se ale terén rozbije natolik, že je nutné mapovat pouze hrubé tvary; problémem se stává i přesnější odhad vzdáleností. Realita byla nakonec o dost jednodušší, průběžnost dobrá, podklad navzdory kamenům výborný, kontroly viditelné, pouze občas brutální kopce. Především poslední etapa byl klasický brněnský závod, kde jsme nechápali, jak tu Skandinávci mohou vůbec chybovat.
Stavba tratí stojí za zmínku. Kategorie H21AL (od švédského „lang“, dlouhá) byla výrazně kratší než elita, ale i například než H35A. Kategorie D21AK (od švédského „kort“, krátká) byla technicky prostinká, řekněme na úrovni D16-D18. Na klasice se drželi sympatického pravidla „jeden velmi dlouhý postup“, ale jeho naplánování nikdy nenabízelo smysluplnou volbu. První a druhý den jsme šli nemalou část závodu stejným lesem, dokonce jsem několik stovek metrů traverzoval úplně stejným místem. Pěkná mapa zkrátka nebyla nikdy plně využita. Namísto toho stavitel nalinkoval v tom vedru až nepochopitelně fyzické postupy, např. 500 m délka, 100 m převýšení. Líbilo se mi ale, že na klasiku připravili mapu zásadně 1:15 000, bez jakýchkoli kompromisů.
A nakonec občerstvení. František Ringo Čech by řekl: Ital nezná ten zázrak a tak mu chřadne tělo, Ital nezná ten zázrak, pívo vepřo knedlo zelo. Tady se ale nacházel mohutný stan s propracovaným cateringem o několik kuchařích, přičemž nás zaujaly v menu nejlevnější těstoviny – co myslíte, neujaly by se i v Čechách místo obligátního a mnohdy nepoživatelného parase?
