Květnové atletické zážitky

Zažít si atmosféru pražského maratonu a porovnat se i s velmi dobře běžícími závodníky, to vše nabízí Juniorský maraton. Alice měla možnost se zúčastnit za "Nerudné běžce" z Gymnázia Jana Nerudy, jakkoli letos byla nominace těžká - v Praze (a Středočeském kraji) měly první tři týmy čas 2:38 a s čas 2:39 vyšel až na 5. místo. Nicméně divoké karty zafungovaly a Alice získala skvělý zážitek, jakkoli běžet v podstatě jen mezi kvapícími muži bylo pro ni hodně náročné. Pochvalovala si ale i svůj netradiční čtyřkilometrový úsek podél Karlína.

Tři dny poté Majda sbírala na Olympu body do souboje družstev. Zaslouží si obrovskou pochvalu, protože se neváhala postavit se i na hod krikeťákem, kde - jak potvrzují moje i Kamčiny školní výkony - jsme jí skutečně nepředali ty správné geny.

Vrcholem soutěže byl běh na 800m, kde jsem měl tu čest zaznamenat (společně s Markem Svačinou z ČT, který měl také svoje želízko v ohni) její hrdinný souboj s o hlavu vyššími soupeřkami. Ve svém běhu Majda skvěle vyběhla a držela se dlouho hodně vpředu jen kousek za vedoucí závodnicí. Až ke konci ostatní hodně zasprintovaly, nicméně stále šlo o skvělé 4. místo. 

Majda je ve znamení Lva a tak se nebojí soupeřkám trhnout

A samozřejmě došlo i na osobní rekord naší gazelky mezi o rok staršími žirafami.

Losování Sportky

V letošním losování Sportky si Majda vytáhla následující pořadí:

1. tah (Gymnázium nad Štolou): 60. ze 415
2. tah (Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského): 54. z 385

Oba tahy jsou vítězné a odměnou pro držitelku losu je osmiletá gymnaziální tortura. Nicméně držitelka losů si může vybrat pouze jeden tah. Přednost nakonec dá 1. tahu z důvodu lepšího výhledu na Pražský hrad.

Parkovací rébus

Představte si malé parkoviště, které je za závorou a díky tomu je permanentně neobsazené. A na parkovišti za závorou je další závora.

Chápu to tedy správně, že vozíčkář přijede k místu, vyndá vozík, nasedne, popojede a odemkne závoru, přijede zpět k autu, naloží vozík, popojede na parkovací místo a teprve pak vyndá vozík a odjede pryč?

Dle Alice jde o akci Zn. Big brain

A chápu to správně, že vozíčkář při odjezdu nejprve přijede k autu, nasedne, naloží vozík, popojede pryč z parkovacího místa, vyndá vozík, nasedne, zamkne závoru, vrátí se zpět k autu, naloží vozík a až pak odjede?

Máš styl Čendy?

Absolutním hitem a nejlepší rodinnou zábavou dnešních dní je úderná písnička, u které si člověk říká - ještě štěstí, že Elton John neumí česky.  

Nesmrtelnou se stala zejména následující pasáž:

Podívej – mám styl Čendy
Nevím, kde ho Čenda vzal

A já ho sebral od něho
A on si ho moc nehlídal

Někteří považují text za nejhloupější píseň Karla Gotta. Podle mého názoru ale Michal Bukovič, dvorní textař Karla Zicha, spíše vykazoval odvahu a nedoceněný smysl pro absurdní humor. Což potvrzují další jeho legendární překlady, zejména přetextování hitu Rasputin od Boney M do verze "Žena točí globusem". Přesně jak říkal Jiří Dědeček v jednom předrevolučním vystoupení, kde hraje překladatele: "Bral jsem co mi dali. Ale pak jsem si překládal, co jsem chtěl."

Absolutní kabaret

„Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.“ Karel Čapek

Čapkova "Továrna na absolutno" vznikla před téměř 100 lety jako seriál zábavných fejetonů psaných pro Lidové noviny. Když je Karel Čapek spojil, vznikla lehce roztříštěná kompozice, které se uchopilo Dejvické divadlo v inscenaci Absolutno. A s fragmentovanou strukturou si poradilo vskutku po svém.

Začátkem je nejasný, zejména pro ty z nás, kdo jdou na představení s čistou myslí a bez jakékoli informace. Pak se ale zápletka i linie příběhu vyjasní a člověk ocení snahu Dejvického kombinovat transcendentno s kabaretem. Ono kde jinde čekat povedený pokus o tuto prakticky nerealizovatelnou kombinaci než v Dejvickém.

Esoterická Simona Babčáková

Některým recenzentům se nelíbilo, že Čapkovo dílo bylo proměněno v sérii skečů, v nichž výrazný je "afektovaný konferenciér" Lukáš Příkazský. Nicméně taková forma možná mnohem více zapadá do doby Instagramové a TikTokové než jiné, více klasické formy. Podobně bych spíše ocenil než kritizoval kontrast sebezpytu vynálezce Jaroslava Plesla s poměrně "ulítlými" výstupy, jako když se Simona Babčáková považuje za druhé vtělení Krista, nebo když se papež pokusí zatraktivnit církev tancem v nedbalkách v rytmu italského šlágru. A to konkrétně na zprofanovanou písničku L'italiano (od Salvatore Tuto Cutugno), kterou Češi znají spíše jako "Ital nezná ten zázrak...". 

Není snadné hrát o určitých tématech, zejména pokud inscenace vychází z dobře promyšleného díla a každý jej s ním přímo konfrontuje. I když v paměti zůstanou především výrazná výtvarná složka a expresivní výstupy a díky tomu skeče splní funkci nosičem Čapkových myšlenek a postřehů, které byly poněkud v pozadí.

Richard III. aneb Lukáš I. Příkazský

Shakespeare v Dejvickém - co víc může být záruka stoprocentního zážitku?

Lukáš Příkazký v této skvělé hře odkrývá odpornou povahu Richarda III. postupně - začíná s uvěřitelnou polohou otloukánka, aby se něho časem vyvinul mocichtivý duševní mrzák. Jedna intrika a zrada střídá druhou a skrz ně se vyjevuje, jak obrovské zlo je ochoten páchat nejen na svých soupeřích, ale i na svých nejbližších. 

Typicky Dejvické je malý sekáček, který Příkazký drží prakticky celé představení. Používá ho jako vražedný nástroj, jako hřeben, zrcátko či mobil na focení selfie.  Vývoj Richarda III. pak akceleruje vtipný nápad, kdy na sebe postupně navléká části oděvů svých obětí. Z hada se pomalu mění v obtěžkaného medvěda, což skvěle předpovídá jeho finální neúspěch na bojišti.

K Dejvickému patří i spodní prádlo Príking

I ostatní role jsou zajímavé a netradičně hrané, protože Shakespeare do Dejvické až tak často nezavítá. Nejsou ale podobně dramatické a někteří herci - např. Václav Neužil - mají partii, která jen sekunduje Lukáši Příkazkému. Do této hry se také velmi dobře hodí Tomáš Jeřábek, pro něhož - zdá se mi - je přetvářka jeho druhá přirozenost. Skvělý je - jako obvykle - i junior Vladimír Polívka.  

Richard III byl mimořádně silný zážitek, letos jeden z nejsilnějších. Bylo zajímavé i vidět, jak Lukáš Příkazký touto rolí ukazuje, jak platným je členem souboru a jak skvěle zvládá role, který by si dříve člověk zcela bez diskuse spojil s Jaroslavem Pleslem (vzpomeňme si na Hamleta při Shakespearovských slavnostech). Navíc právě k němu se skvěle hodila ilustrují drobná postižení - přihrbení a kulhání dané tím, jak jedna bota má výrazně vyšší podrážku - přičemž tyto detaily nebyly více než jemná dokreslení povahy, ne samotný zdroj jeho zlotřilosti.

To nejlepší ze sezóny 2022

Borci a borkyně, nesmějte se mi za mé výkony - i já si občas potřebuju trochu nostalgicky zavzpomínat.  

Liga Vysočiny, Bílecký les, H21C, 7. místo. Ťukačka na pestrém proužku mapy mi vyhovovala a jakkoli jsem už ve svém věku dost pomalý, podařilo se mi na Lize Vysočiny zcela nečekaně vyběhnout nejvyšší rankingové boky za celý rok.

Pražský žebříček, Lužná u Rakovníka, H35, 1. místo, 3 minuty před juniorským mistrem světa Kazdičem. Tento typ smíšeného lesa mi vyhovuje, neklade mi až takový odpor a umožňuje mi držet solidní tempo. 

5 Days Italy E2, Madonna di Campiglio. Mimořádný zážitek díky bouřce na členité horské planině. Hned z úvodní pasáže bylo jasné, že tady bude zapojit techniku na maximum. Naštěstí členitost ulehčovala vysoká viditelnost - s opatrností se dal sledovat reliéf a to i na poměrně velkou vzdálenost. Běžel jsem to svoje navzdory pokračující bouřce, i když místy jsem se musel hodně korigovat. Na druhé straně mapy jsem doběhl jsem Jardu Vítka o 10 minut, aby nás hned poté - prakticky již po bouřce - pořadatelé zastavili na trati. Škoda, náskok z této etapy by se mi hodně hodil.

Pěkné prázdniny s OB v Českém ráji E2, H45, 1. místo. Vyzkoušel jsem si, jaké to je běžet papírově "mezi svými" (tj. reálně s těmi, co jsou o 5-10 let starší). V E2 jsem předvedl docela solidní závod, když jsem v druhé rovinatější polovině zrychlil, zvolil pár skluzných postupů a ustál pár zákeřných míst. Kejmil za mnou na shromaždišti přišel a byl doslova konsternován mým výkonem - říkal, že když doběhl, tak své vítězství bral jako jistou věc. Dostal ode mne ale 2:36, navíc prakticky jen na posledních 25 minutách. Celkově mne ale v PP porazil - což nevadilo, zrovna Kejmilovi jsem s potěšením udělal radost.

Žebříček B-Čechy 11.9., H40B, 2. za Lauičem. Pro mne příjemný běhavý les okolí Odlezelského jezera, kde jsem i volil dobré postupy. Kopce mi ale příliš nechutnaly. Výrazně jsem ztratil ve všech výbězích, jinak to bylo velmi solidní. V lese jsem znal směrný čas, ale když jsem byl na druhé straně lesa a prakticky nejníž, nijak jsem ho neřešil. Až poté, co jsem vystoupal, jsem si řekl, že bych mohl zamakat a závěr jsem předvedl jak z dob největší slávy. Dost také pomohlo, že "klasika" byla jen na 60 minut.

Dalším letos cenný zážitkem bylo MČR v middle v H21 (díky solidnímu i když zdaleka ne perfektnímu nominačnímu pražskému závodu u Rakovníka); ve výsledku jsem i pár duší porazil, což se počítá. Za velmi slušné považuji i trio delších podzimních závodů (long H21L u Plané n. Lužnicí, long H21C na Maliníku a Dušičkový závod) - jakkoli by se chybičky našly, podařilo se mi závody morálně zvládnout a potvrdit si, že zvládám i závody kolem 90 minut.

Kolik že stojí energie?

Energie se zdají být drahé...

Podle mne je to jen otázka správné perspektivy...

Dvě trefy do černého

Generace naší Alice to nemá snadné. Dětí je hodně a jejich boj o místo na slunci je velmi intenzivní už od mateřské školky. Jedna bitva střídá druhou - bitva o místo do školky, na kroužky, o úspěch v početných kategoriích, o vstupenku na  gymnázium. A k tomu ještě rodiče, také zvyklí na početnou konkurenci, do nich promítají své sny a snaží se je - všemi možnými způsoby - posunout k úspěchu. 

Konkurenci si Alice zažívá intenzivně v atletice a orienťáku. A vyrovnává se s ní velmi zdařile. Letošní podzim se zaměřila nejvíc na zlepšení ve své hlavní atletické disciplíně, totiž na steeplu na 1500m. Tyčka je další její oblíbená disciplína, ale v tomto věku a s touto stavbou těla je tato disciplína pro děvčata spíše ve stadiu seznamování se, jakkoli techniku už má teď Alice docela pěknou.

Začátkem září zvítězila na Přeborech Prahy v Edenu v čase 5:33.87. Pak jí čekalo MČR v Jablonci nad Nisou, které se přesně krylo s MČR na klasice v OB; přednost z rozumných důvodů dostala atletika. Závod jsme sledovali na streamu a bylo to drama; Alice začátek běžela v klidu, aby se v posledním kole posunula prudkým finišem z 8. místa na 4. místo, jen těsně za medailí. Čas 5:26.56 byl velmi pěkný - řečeno klasikem: dámy a pánové, kdo z Vás ho má?

Ale hlavní majstrštyk přišel až při MČR družstev žákyň. Alice věděla, že musí bodovat co nejlepším umístěním. A také že s časem pod 5:25 má šanci dostat se do atletického sportovního centra SCM Praha. Závod se jí podařil,  kontrolovaně si doběhla pro 1. místo a hlavně doběhla v cenném osobním rekordu 5:21.77.

Ale zde reportáž nekončí. Alice se zároveň zúčastnila testů do TSM Praha v orienťáku, se kterým byla letos na dvou soustředěních ve Švédsku a na dalších soustředěních v ČR. V testu na 3km byla v D16 čtvrtá nejlepší v ČR. Po započtení dalších orienťáckých testů a dosavadních výsledků se jí podařilo dostat se do tréninkového střediska i letos. 

Alice tak pokračuje ve stopách své maminky, která se ve svém nejlepším období také rozkročila hned do několika sportů. Takže jí přejeme hlavně hodně zdraví ... a především pevný charakter a pevné kotníky!

Go, Berounka go!

Dycky hec! Aneb cílem sportu pro nás, hobíky a veterány, není nic jiného než se zdravě vyhecovat.

Když se naskytla příležitost zapojit se do fakultní běžecké štafety, zbystřil jsem. Run Berounka Run, to zní dobře - na Křivoklátsko jsem se už dlouho nepodíval a podzim je zde zdaleka nejlepší období. Navíc ve štafetě jsem dostal možnost vybrat si úsek s malým podílem asfaltu (a velkým podílem kopců). A bonusem bylo, že šlo o prestižní souboj vyučující vs. studenti.

Už samotná perspektiva závodu mne zdravě vyhecovala. Klíčem v přípravě bylo odpočítávání na Stravě, které mi pokaždé připomínalo, jak neúprosně se štafeta blíží. Den -13 přinesl terénní výběh na jizerskohorské Milíře a v bažinách podél Bílé Desné na 100 minut; po této štrece jsem pokaždé jak znovuzrozený. Testem připravenosti pak byl Den -6, chlapská klasika v rovinatém a velmi pěkném prostoru u Plané n. Lužnicí. Páté místo a těsné soupeření s chlapci o 25 let mladšími potvrdilo, že ještě nepatřím úplně do šrotu.

V samotném týdnu před závodem jsem ale cítol tradičně bolavé achilovky, kde ztuhnutí paradoxně zesílilo po návštěvě fyzio. Když nastal Den 0 a ráno jsem bolestivě scházel schody, říkal jsem si, že jediné, co mne zachrání, mohou být injekce adrenalinu, který se vyplaví vybuzením ze závodu. Ale na poraženecké nálady nebyl čas.

Když jsem vybíhal z Hracholusk, čekal mne lehce houpavý úvod. Vyběhl jsem a hle - nohy šlapou jak hodinky. Nasadil jsem tempo, kterým jsem tak 15 let neběžel a byl jsem v lehkém šoku, o co se pokouším. Po prvním výšvihu do vesnice mne najednou sbíhá mladý atletický mladík, kterého raději nechávám vpředu. Poté následuje prudké stoupání indiánským během na vyhlídku na Nezabudické skály, které mne samozřejmě vrátilo do reality.

Do Roztok u Křivoklátska se sbíhá serpentinami po asfaltu a vzpomínám hned na to, jaký kalup býval seběh serpentin při Běhu Chotěbořskem. Místy běžím dle Stravy 3:15-20 na km a je to úžasný pocit. Přes most se nechávám zvěčnit a pokračuji opatrně - vím, že závod je v polovině a prakticky začíná nanovo, protože nyní se poběží 250m nahoru na 2.5km.

Foto: pořadatelé

Nahoru mi kopec úplně nechutná a některé části musím pěšky. Ale strategie je jasná - až se vyhrabu nahoru, pořádně si užiju konec. A strategie se daří. Od Leontýnského zámku následuje rovinka a pozvolný seběh měkkými křivoklátskými cestičkami. Na tohle jsem se těšil nejvíc. Daří se mi běžet místy i pod 4 min. na km a les si užívám, i když tedy tempo je na mne občas zběsilé. Největším šokem pak je, když úspěšně sbíhám toho atletického mladíka. 

V závěru dochází na orienťák bez mapy, protože si nejsem úplně jistý napojením z lesa do vesnice a nevšiml jsem si značek - tento úsek byl jediný, který se mi do vytištěné mapy nevešel, protože proč bych si měl tisknout triviální poslední kilometr etapy, že. Předávám po 100 minutách, 19.4 km a 540 m převýšení a říkám si - jo, tohle byl laufík, který stál za to. 

A bonusem bylo, že achilovky nebolí a zázračně nebolely ani po závodě. Asi se stejně jako já potřebovaly pořádně hecnout.