Ztratili jsme Stalina

"Rusko je krásné, moudré a vyspělé." Ano, pane europoslanče Blaho. Platí to dnes, platilo to včera a bude to platit i zítra.

Nemůžu si na úvod nevzpomenout na faktografickou soutěž "O zemi, kde zítra již znamená včera", které jsem se účastnil jako malý pionýr. Fakta o Sovětském svazu si samozřejmě už nevybavuji, ale vzpomínám si, jak mne překvapila detailem a co všechno bylo považované za hodné zapamatování a testování; ať už šlo o politiku, historii či geografii. Přitom ruskou politiku a historii pregnantně shrnul rodák z Borové (tj. jen pár kilometrů od mé rodné Chotěboře) již v roce 1844: "Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu."

Chruščov a Žukov, strůjci úspěšného puče proti Malenkovi, Berijovi a Molotovovi

U další grotesky z Dejvického divadla jsme čekali parodii na hodnostáře ze sovětské politické historie, jak na ty mimořádné kruté, tak i na ty spíše pitoreskní figurky sovětských politbyr. A hra nezklamala. Od začátku nasadila extrémní tempo s nímž chrlila nepřerušovanou smršť zábavných politických her všech proti všem a komických krkolomných intrik. V nich čněl Jaroslav Plesl jako Nikita Chruščov (ano, došlo i na mlácení botou o stůl ve stylu jeho legendárního vystoupení v OSN) a excelovala i dvojice Lukáš Příkazký jako Georgij Malenko (tajemník Stalina) a Tomáš Jeřábek jako Lavrentij Berija. 

Berija jako šéf NKVD je jednou z klíčových postav a Jeřábek si ho vyloženě užívá. Skvělý je i Petr Vršek v roli generála Žukov. Samotná hra se odvíjí poměrně očekávaným směrem a jde o ryzí (řekl bych až crazy) komedii. Povedené jsou detaily - masivní dřevěné obložení s tajnými východy, špatně padnoucí saka a kalhoty s extrémně vysokými pasy, zvonění metálů Žukova při příchodu (a la rolničky). V podání Malenkova dojde i na ryze českou inspiraci v podobě zdánlivě mimoděčné krádež propisky. 

I když jde "jen" o adaptaci komiksového románu, Michal Vajdička skutečně svoji práci umí. Jen člověka trochu zamrazí v zátylku, když si představí, že na Východě mají podobného diktátora i teď a že i nyní se kolem něj pohybuje sestava podobných figurek. A ještě více děsí, že se najdou i tací, které jeho moudro a vyspělost adorují z jiného než čistě sebezáchovného důvodu.

Je čas letět

Francouzské boty mají v naší rodině dlouhou tradici. 

Kamča v době, kdy byla ambasadorkou Salomonu, byla expertkou na výhody jejich jednotlivých modelů. Jako běžecký obojživelník (či spíše víceživelník), který zvládal kombinovat les, trail, hory, dráhu i silnici, měla možnost odzkoušet si do detailů všechny jejich parametry a některé modely Salamonu - hlavně díky schopnosti zvládnout pohodlně více funkcí - si opravdu oblíbila. Nemluvě o skvěle šitém oblečení s mnohdy nápaditým designem.

Stejně jako bývalí pracovníci Salomonu - Nicolas Mermoud a Jean-Luc Diard - ale i ona pocítila potřebu zkusit něco nového. A není překvapivé, že zvolila stejnou trajektorii jako výše dotyční, autoři bot Hoka, které v maorštině znamenají "je čas letět". 

Botky Hoky se z naší zkušenosti ukázaly být vhodné pro všechny holky (a i kluky). Což mi nedalo a zkrátka jsem si musel zahrát na kreativce, i za cenu trochu zpitvořeného oficiálního loga.

Doufám, že za trest mne Francouzi nepošlou do cizinecké legie

Kde je ta ryba?

Hra "Kde je ta ryba?" z Dejvického divadla je o muži středního věku, který umírá. Ostatně, slovy autora a režiséra, co s mužem ve středním věku?

Jako muž středního věku narozený ve znamení Ryb mne osud nevyhnutelně donutil - dříve či později - shlédnout tuto novou muzikálovou grotesku z pera Davida Ondříčka. Ano, toho Davida Ondříčka, který jinak hry pro divadlo nepíše a ani nerežíruje. Zde ale dostal možnost, koneckonců k divadlu má díky partnerství s Martou Issovou hodně blízko. V tom kontextu je zajímavé, jak hra vznikla: "Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova."

Kdo z vás umí rozlišit hudební komedii, muzikál a muzikálovou grotesku?

Pro vysokou míru improvizace hraje to, že jde o muzikálový a velmi hravý kus. Není v něm příliš složitá či dlouhá linka, jde o grotesku, ve které se skládají na sobě fakticky nezávislé skeče. Některé jsou poměrně dost ostré, jako když celoživotní přátelství dvou postav vznikne tím, když Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík jako dva malí špunti společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. V každém případě mimořádně povedená jsou muzikálová vystoupení, kde se jako hlavní zpěváci střídají prakticky všichni z herců - Václav Neužil, Simona Babčáková, samozřejmě i klíčový Jaroslav Plesl, ale i Anna Fialová či Denis Šafařík. Speciálně nemůžu nezmínit Toničku Formanovou tančící hip hop v kostýmu pandy - jakoby na jeviště vyskočila naše Majda ve svém legendárním pyžamovém kostýmu.

Přiznejme si, že nejde o nijak závratně hluboký a promyšlený kus. Pro některé recenzenty má slabší předlohu, banální zápletky a občas až pokleslý humor. Absence hlubšího vedení autorem ji ale možná nakonec prospělo; její přitažlivost stojí hlavně v tom, že jde o výrobek šitý přímo na míru Dejvickému, který si herci nakonec přešili sami pro sebe.