Motto: S maltézským křížem … Maltou křížem krážem.
Malta má velmi dobrou pověst. Z vícero důvodů, řekl bych. Někoho na ostrov láká vědomí, že území se velikostí vyrovná Praze a že tudíž může čekat podobnou koncentraci zážitků; zklamaný posléze zjišťuje, že většinu země zabírá rozpálený kámen a půda vysušená na prach (což není červencové Praze zase tolik vzdálené). Dobrá pověst spíše vznikla s tím, že téměř vše je zde příjemné - jediná místní specialita, která má občas sklon být nepříjemná, jsou turisté. Ale i oni se chovají nepříjemně pouze namátkou. Kupříkladu všudypřítomní Britové jednají ze zásady vždy korektně, jak je ostatně pravidlem v jejich Impériu, a pouze Frantíci, závidíce Malťanům krásný britský přízvuk, vykazují chování dotěrů.
Malťané se od svých kolonialistů, Angličanů, naučili mnohé. Možná i to je důvod, proč je slunečný ostrov natolik populární (pozor, nepleťte se Slunečným státem Thomase Campanelly, který byl též situován na ostrově). Odmysleme si stravovací návyky britských vojáků (hranolky a bifteky), které se pro citlivější žaludky rovnají výplachům, a podívejme se například na místní správu. V tom jsou Marťané ryze angličtí. Přebujelá administrativa a žabomyší spory místních politiků jsou stejně jako “za kanálem” probírány v regionálních novinách, zde s honosným názvem Malta Times. Vycházejí anglicky, což naznačuje další vynikající dědictví “kolonialismu”. Malta se stala součástí jazykové velmoci a její obyvatelé si možná ani neuvědomují, jaký dar jim to spadl do klína. Maltština by totiž byla o několik řádů hůře stravitelná - po několika pokusech kvalifikovaně prohlašuji - zlatá dánština! -, neboť je na ní znát fénický základ a vlivy všech jazykových skupin, které se zde kdy usadily.
Ostrůvek minuciózních rozměrů má za sebou bohatou historii. Nejhlubší otisk na ostrově nechaly dvě kultury – megalitická a barokní. Megalitická ponechala hluboký otisk proto, že pozůstatky po ní byly v půdě opravdu hluboko, a barokní (rytířská) proslavila Maltu mezinárodně. Rytíři řádu sv. Jana - Johanité – se na Maltě usadili poté, co byli vyhnáni postupně z Kypru a Rhodu, a na Maltu si tito Odysseové středověku přivezli nesmírné bohatství a obchodního ducha (což je také bohatství, i když jen potenciální).
Příroda s otazníkem
Kdyby sicilská chobotnice zasahovala až do doby 10 000 let př.n.l., pak by její chapadla byla i na Maltě - v té době totiž Malta byla pevninským výběžkem Sicílie. Nyní je pokryta zkamenělými mořskými usazeninami, jejichž typickým zástupcem je vápenec (žlutý až medový, občas bílý). Z něj se zde staví prakticky vše a jeho spotřeba tomu odpovídá. Po ostrově je tak rozeseta řada gigantických pravoúhlých jam, které jsou pozůstatky po vytěženém pískovci.
Pokud však obdivujete mohutné pískovcové stěny, doporučuji navštívit jižní pobřeží, kde se stametrové útesy zdvihají strmě nad mořem a někde se odlamují. I já jsem s trochou napětí nafotil Kamilku na jednom takovém útesu, a fotil jsem rychle, neboť nebylo jasné, zda se udrží v hledáčku. Na druhé straně živá příroda připomíná bonsaj. Více než půlmetrové stromy nikde jinde kromě hájů nenaleznete, pokud nejsou těžce zavlažovány. Sucho je až k zalknutí, přes zimu se prý ale odehrává změna. Země je rudá více než Patovo tričko v seriálu “A je to!” (barva triček Pata a Mata, totiž rudá a žlutá, prý měla zesměšňovat SSSR a Čínu) a odsud usuzuji, že země musí rodit spoustu antukových specialistů.
Dovolená probíhá prakticky ve městě, neboť příroda per se, jako objekt zájmu, zde vlastně neexistuje a jak říká průvodce, jediné lesy zde jsou lesy televizních antén. Jsem výsostně žádostivý toho, jak zde IOF vybuduje místní federaci orientačního běhu. Na čisté skále a mezi keříky se příliš orientace vymyslet nedá; snad jen terasovitá políčka oddělená kamenitými zídkami by bylo lze využít jako malé zajímavé labyrinty.
Co zaujme první den
Za prvé, místní pivo. Cisk Lager je světlé pivo pro místní proletáře (otcovi chutnalo). Kinnie zase chutnala mně a Kamile: popsal bych ji jako pomerančovou Kofolu, která je ostrůvkem lokálnosti na globálním trhu s americkými cokes. Kinnie se vyrábí z neloupaných pomerančů, pelyňku, kaktusu a vody – a byla překvapivě dobrá.
Doprava – to je šílenost, ryzé zoufalství, souboj omlácených rachotin. Za celou dobu pobytu jsem si nezvykl na jejich jízdu vlevo a neustále jsem se při přecházení křižovatek nacházel v nebezpečí života. Zejména “maltský trabant” a “maltský žigulík” byly mým postrachem. Co myslím maltským trabantem? Minicooper z 60. let, krásné autíčko, jejichž četné zástupce ale nikdo příliš neudržuje. A maltský žigulík? Tím je Škoda Favorit, vyrobena do Anglie s řízením napravo. Auta jsou zde dominantním způsobem dopravy - s pěší turistikou se nepočítá, cyklistika neexistuje. Autům konkurují už pouze autobusy z 50. let, půvabní miláčkové místních řidičů, kteří je hýčkají a opatrují a proto přežili i do třetího tisíciletí. Ze zásady jezdí vždy vepředu s otevřenými dveřmi.
Někteří jejich řidiči jsou umírnění, ale zažili i jsme i jednoho Niki Laudu. V podvečer jsme odjížděli z přístavu do Valletty a byli jsme docela uchození – jako spousta dalších našich spolucestovatelů. Postupně jsme poklimbávali, ale to se řidiči evidentně nelíbilo. A protože měl vyloženě našlápnuto a dobrou náladu, rozhodl se nám mlčky ukázat, co zvládne jeho řidičské umění. Plazili jsme se klikatými silničkami v koloně podél pobřeží a protože v protisměru byl mnohem menší provoz, řidič začal předjíždět, hlava nehlava. Pokaždé zrychlil, nebral ohled na auta v protisměru, která začala brzdit, jako by do svého pruhu nepatřila a když už se blížil k nějakému nebezpečnému místu – k autům v protisměru nebo nepřehledné zatáčce, zatroubil a auta mu jednoduše musela uvolnit místa. A tak zas a znova. Chvíli jel za jedním krásným a určitě pekelně rychlým BMW, ale jeho rychlost v koloně mu příliš nevyhovovala a tak opakovaně troubil tak dlouho, že chudák BMW poodjel na krajnici a nechal se potupně předjet. Vezměte jed na to, že tohle probudilo i ty nejvíce unavené turisty.
Turistika do morku kostí
Hotely tvoří hlavní maltskou architekturu; při pohledu na hotely opevňující zátoky severně od Valetty nelze ani dojít k jinému závěru. Příznačné je, že i na ostrůvku Comino, kde bydlí dva či tři domorodci, stojí dva švýcarské hotely. Nicméně hotely se od místní architektury liší co se týče používání mosazných klepadel na dveří a dřevěných balkónků na domech. Obojího je zde habaděj a je to pěkné. To nám ve čtyřhvězdičkovém hotelu scházelo. I když za 60 L m na den (cca 5500 Kč) nám ta klepadla do dveří navrtat mohli (cenu uvádím samozřejmě podle průvodce, ne podle toho, co jsme reálně platili…).
Hotelová pravidla, platná po celém světě, vám zajišťují, že ať už si z pokoje každý den vyrobíte pokojíček ve stylu malíře Breughela (tj. brajgl), či vybudujete roztomilou haraburďárnu, po návštěvě pokojské bude vše opět úhledné, krásné a srovnané, i kdyby se jednalo o spací spodní prádlo (které pravděpodobně bude i vyžehlené!). Může se vám přihodit stejný zážitek jako nám, když jsme poprvé otevřeli náš pokoj, a v něm nás čekal sekt, víno, mořské specialitky a ovoce. K tomu uvítací dopis od ředitele hotelu. Připomínám, že jsme přijeli těsně před půlnocí a že venku bylo přes 20 stupňů – ideální pro malou balkónovou party.
Na co si však našinec v žádném maltském hotelu nezvykne, je voda. V Čechách má voda z kohoutku často lepší kvalitu než balená voda (věřte hygienikům!), zatímco zde je po odsolení mdlá, tvořící směs destilované vody a trochy chemie. Odsolování zde bylo vždy nutností – po Maltě a Gozu jsou rozesety dříve funkční odsolovací nádrže a bazénky vytesané v pískovci. Na Gozu se nachází dokonce úplný zachovalý systém odsolování. Dnes se však onen destilát ochucený chemikáliemi vyrábí právě pouze v továrnách na Gozu a na Maltu se dopravuje potrubím.
Dále zaujme několik detailů. Telefon na záchodě. Důmyslný systém zúčtování i těch nejmenších službiček (marnotratní si tak z poslední dne dělají den zúčtování ve smyslu Terminátora II – judgement day). Vodní hrátky – z nich zejména speed boat. Soutěž pro návštěvy: za vizitku možnost vyhrát týden v jiném maltském hotelu zdarma. Ceny v klubu Apollo Health and Beauty Club - manikúra za osm liber (cca 700Kč), pedikúra jedenáct liber. A osazenstvo hotelu. Zčásti máte pocit, že jde o sraz veteránů z druhé světové války, věkem tomu mnozí nemají daleko. Nejvíce nás překvapila přítomnost paní, která si nezvládla sama ani dojít pro jídlo. Protože to byla Němka, nedozvěděli jsme se, zda opravdu náhodou není veteránkou - na britské Maltě, kterou Němci bombardovali, by se tím pravděpodobně příliš nechlubila.
Bydleli jsme v zátoce St George, která přináležela do oblasti Sliema a St. Julian’s. Zde je k vidění úzká zátoka Spinola Bay, která je pěkná, plná rybářských lodí, ale žádný zázrak nečekejte. V St George jsme bydleli naproti majestátnímu casinu, v hotelu společnosti Corinthia. A propos, řetězec hotelů Corinthia je vlastněn Libyí (Lybia Foreign Investment Company – Lafico - vlastní údajně 47 procent z hotelu), tudíž zde platí, nemýlím-li se, americké embargo. Opravdu, Američany jsme zde nepotkali. Připomínám, že Lafico založil v roce 1974 plukovník Kaddáfí, autor politologům známé a vskutku neortodoxní teorie demokracie popsané v Zelené knize. Dílko vřele doporučuji, předčí je možná jen projevy Saddáma Husajna.
Mdina alias Medina alias Rabat
Městečko Mdina stojí na skalním ostrohu, či na náhorní plošině, případně na stolové hoře, jejíž tři strany prudce spadají dolů. V každém případě pohled na toto “opevněné místo” (jak zní překlad názvu města) je z rovné krajiny impozantní. Procházka uvnitř “tichého města” je rovněž zážitkem. Pevnost má zvláštní atmosféru, kterou narušují jen turisté (samozřejmě včetně nás), bohatá historie dýchá tak, až se zamlžují brýle. Paláce, kláštery a kostely vytváří kompozici nahuštěného města na skále. Pouze pražští cestovatelé, píšící do Světa Namodro, jsou mírně skeptičtí: “Pražákům zvyklým na Pražský hrad či Vyšehrad tyto památky poněkud nemohou vykouzlit onen úžas běžný u západních turistů - proti Pražskému hradu či Vyšehradu je Mdina velikostí asi desetina.”
Po Féničanech zůstala v Mdině, vnitrozemské městečku, výroba klasických punských lodic, a to až do dnešních dnů. Římané zde kromě vybudování civilizace “téměř nic neudělali” (jak by přitakal Spolek pro osvobození Palestiny ve filmu Život Briana od Monty Pythonů). Pro Araby se jednalo o Medinu, a také Normané se zde po nějakou dobu ohřáli, až zde nakonec usídlil zástupce španělské koruny. Pak přišli johanité, dnešní obyvatelé a vládci ostrova. Že si svého nového sídla vážili, dosvědčuje i fakt, že kříž vedle oltáře v katedrále sv. Petra a Pavla je údajně ten samý, který nalezl Gottfried z Bouillonu při dobytí Jeruzaléma v roce 1099.
Nyní zbývá vysvětlení, co znamená Rabat. Stolová hora s Mdinou je z jedné strany přístupná, a tak se časem k pevnostní Mdině přilepilo druhé městečko - Rabat byl na světě. I zde jsou k vidění četné zajímavosti, neboť souměstí (oddělené pouze mostem nad příkopem) tvořilo dlouho centrum ostrova. Po Římanech zbyly katakomby a kostel sv. Pavla, jeskyně, kde údajně žil i sv. Pavel. Osobně mne zde zaujaly zbytky po okovech přibitých na stropu, ukazující, že v minulosti se s příslušníky menšinových náboženství opravdu nepárali. Zde jsme se dovtípili, proč v tolika kostelích viseli od stropu lodě – mají připomínat světce sv. Pavla, který na ostrov připlul na lodi. Další památkou z raného křesťanství jsou katakomby sv. Agáty. K nim se váže příběh jak z mýdlové opery: vysoký římský úředník z města Catanie, guvernér Quintianus, chtěl světici Agátu za ženu, ale jejím vyvoleným byl Ježíš Kristus. Na Maltě se tedy v pol. 3. stol.ukrývala před sledováním vysoce postaveného nápadníka. Posléze se ale vrátila dostala zpět do jeho vlivu - a zde se soap opera mění v orientální tragédii. Zhrzený nápadník jí nechal uříznout ňadro, pak ji posadili na žhavou pec a Agáta nakonec zemřela v žaláři.
Ke katakombám se váže diskuse o kruhovém stolci – pořádali zde smuteční hostiny či nikoliv? Někteří badatelé říkají, že zápach rozkládajících těl by bránil cokoliv si zde vychutnat a tak sem byly nanejvýše pokládaly obětiny - pokrmy a nápoje pro mrtvé.
Hello from Skoda!
Mostou, městem ležícím na dohled od Mdiny, jsem pouze projížděli, za zmínku ale stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaný podle římského Pantheonu. Je opravdu impozantní, neboť jej zakrývá čtvrtá největší kupole na světě (!) o výšce 60m a průměru 52 metrů. Uvnitř se skrývá pro nás ještě zajímavější exponát: německá bomba, která během bombardování propadla centrálním otvorem v kupoli, aniž by explodovala. Uvnitř pyrotechnici objevili písek a česko-anglický slovníček jako vzkaz od českých dělníků ve Škodovce, kteří sabotovali německou válečnou výrobu tím, že do bomby nedaly výbušku. Pro věřící se nicméně jedná o jasný důkaz účinné ochrany Panny Marie (lepší než americký systém protiraketové obrany).
Buskett Gardens a jižní útesy
Zelený hájek pod palácem Verdala, který se nazývá Buskett Gardens, avšak Malťané mu říkají Boschetto, je na Maltu atypickou soustavou zeleně. Původně lovecký revír dnes tvoří spíše směs hřišťátek a smetišť osázených rozličnými stromy; k vidění jsou zde palmy, morušovníky, pinie, pomerančovníky a citrovníky (jeho plod jsme nesli až do hotelového pokoje, a pokojská jej druhý den pak uklidila na prominentní místo). Dětem stačí stín a nepřítomnost rozpálených silnic ke štěstí a tak zde pobíhají po rudé zemi a hrají si, stejně jako děti kdekoliv jinde, pouze se tu nepadá do trávy a nevyhledává slunce. Hezké řady stromů v parku zakrývají ledabyle zasázené kolegy, mezi nimiž je doslova odpadkový ráj. Ano, je to tak, Marťané si ze zahrad učinili skládku a první pohled je jen Potěmkinovská opičárna.
Podobnou zábavou domorodců je svrhování nepotřebných aut do propasti těsně u moře (anebo zde příliš často natáčejí hollywoodská studia?). Kaskádovitě uspořádaným útesům na jižní straně se říká Dingli Cliffs. Jde o výstavní erodované skály, které se zvedají více než 200 metrů nad mořem; škoda jen, že jejich výška je rozdělena nadvakrát. Jen pár metrů od útesů se mimochodem nachází nejvyšší místo ostrova - Dingli - 240 m. n. m.
Kameny modliteb
Na svahu volně klesajícího k moři, jen pár kilometrů od Dingli, se nachází jednička mezi maltskými neolitickými svatyněmi, Hagar Qim. Vědomí, že se jedná o nejstarší dochovanou architekturu na planetě, umocňovalo pronikavé odpolední, až podvečerní slunce, a tak jsme byli zaujati touto svatyní, která vznikla ve dvou fázích, mezi 3500 a 2800 lety př.n.l.
Jak se na Maltě vzal takový megalitický klenot? Na sklonku poslední doby ledové opustil prehistorický národ vysychající pastviny, lesy a háje uprostřed Sahary a vydal se na dlouhou pouť na sever. Časem se usadil na pobřeží severní Afriky a změnil se ve výtečné mořeplavce. Malta byla výborným spojníkem k Ligurii, k Atlantiku, a ke spoustě jiných míst. Z hlediska obchodu ideálně situované místo. Nicméně ostrov se stal převážně kultovní místem. Megalitická civilizace na něm vystavěla třicet chrámových komplexů (pouze čtyři jsou dnes přístupné) a zbylo po ní i mnoho menších památek ukrytých v terénu. Některé kameny byly, což je dnes takřka nepochopitelné, dovážené po moři. Žulové menhiry se v té době začaly objevovat na Korsice, v pozdějším období jejich centry byla Bretaň, Anglie, Skotsko, Katalánie, Německo a Skandinávie. V době, kdy započala výstavba menhirových alejí v Carnacu, začala mizet sláva Malty. Duchovní těžiště megalitické civilizace bylo přestěhováno k morbihanským pláním (dnes zatopeny mořem) a k dračím žilám v Locmariaquer. Chrámy na Maltě byly sice “v provozu” až do 15. století před n.l., ale jejich význam klesal, také s rostoucím vlivem Féničanů.
Kameny modliteb, tj. Hagar Qim, tvoří vztyčené kamenné desky, u vchodu doplněné kamennými bránami - deskami položené na sloupech. Jiným podobným útvarům se říká kamenné stolce (trility); jde o vztyčené kamenné desky, přes něž je položena další deska. Uvnitř chrámu se nachází lavicový oltář, na který se údajně pokládaly obětiny. Oltářů je několik typů – nejčastěji jde o bloky kamene s typickým tečkovaným vzorem. Pozornost lidského červa zaujmou především dva megality, kdy jeden má 6,4 m na výšku a druhý je “ležící” megalit – 4 m vysoký, 7 m dlouhý a 60 cm široký, o celkové váze dvaceti tun - jak jej sem dopravovali? Další záhadou jsou kamenná okna, tzn. velké oválné díry vytesané do vzpřímených kamenů. Říká se, že tvořily tajný, posvátný vstup do svatyně. Co se týče zakrytí chrámu, které dnes zcela chybí, tvořila jej střecha z vodorovně položených desek, které směrem do středu prostoru přečnívaly. Tím údajně vytvářely dojem klenby. Pravděpodobně ale kameny nebyly položeny přes celý prostor, a ve zbývajícím prostoru byly propojeny trámy spojenými mazaninou. Konečně poslední nevyřešenou záhadou (pro nás, nikoli pro Ericha von Dänikena) je malá komůrka, k níž se dalo dostat pouze malým otvorem - podle badatelů mohlo jít o komoru pro kněžku, která promlouvala jako orákulum.
Ne více než dvě stě metrů pod Hagar Qim se rozkládá Mnajdra. Nezachovala se stejně dobře jako kameny modliteb a navíc v dubnu 2001 byla poničena vandaly. Co se týče megalitických chrámů, nejlépe zachovaný je Tarxien, protože byl objeven nejpozději a odkrýván s mimořádnou pečlivostí, ale jelikož se nachází uprostřed městské zástavby, ztrácí velkou část svého kouzla.
Megalitická kultura uctívala ženu, což potvrzuje i figurka Maltské Venuše, jeden ze symbolů Malty. Neodolali jsme a pohled s ní jsme poslali mému zaměstnavateli P. V., v jádru citlivému obdivovateli ženské krásy. Mimochodem, některé hypotézy tvrdí, že Venuše je spojením ženského symbolu (klínu) a mužského principu (falus) a to tak, že hlava Venuše tvoří v podstatě onen mužský princip.
Jeskynní lázně
Několik dalších pěkných míst se nachází na jižní části ostrova. Jedním z nich je modrá jeskyně - Blue Grotto. Široká zátoka s mnoha jeskyněmi, které vyhloubilo moře, je populární návštěvní místo. Doporučuje se nechat se sem dopravit lodí, a to nejlépe ráno, ale už při pouhém pohledu svrchu je vidět alespoň vchod do jeskyně – třicet metrů vysoký, obvod devadesát metrů. Prý se na skalních stěnách ukazují oranžové korály – nedivil bych se, moře je zde průzračné jak na atolu v Tichém oceánu. My jsme pouze zvládli zaplavat si zde v podvečerním slunci, přičemž mohutné vlny nás vrhaly zpět do zátoky. Blue Grotto je podmanivé místo a tak není divu, že právě zde Sirény sváděly námořníky na útesy. Pouze Odysseus, první konstituční ekonom (poznámka pro zasvěcené), se jim dokázal vyhnout.
Římské lázně jsou skrovné pozůstatky dřívější krásy místních lázní. Dochovaly se z nich zejména zbytky veřejných latrín (nejužívanější, nejtrvalejší!), bazén s kamennými schody a mozaikové podlaží. Nic impozantního.
Mnohem slibnější byl Ghar Dalam, jeskyně temnoty, 215m dlouhá vápencová jeskyně. Bohužel nás do ní neúplatný strážce nechtěl pustit, když jsme přišli pár minut po uzavírce. Museli jsme si tudíž nechat zajít chuť na prohlídku nálezů lidských kostí a hliněných střepů, ale také kostí slonů, hrochů, vlků a jelenů; kosti se prý ještě stále válejí v jeskyni po podlaze.
Valletta
Zpátky z přírody do civilizace! A přímo do hlavního města. Valletta byla vystavěna s jedním cílem: aby se jednalo o obranyschopné sídlo řádu maltézských rytířů. Mdina si nemohla dále nárokovat na titul hlavního města, protože se z ní nedala koordinovat obrana vůči Turkům - a navíc johanité potřebovali potírat pirátství a tudíž být v přístavu. Valletta proto byla vystavěna jako pevnost, mající dva přírodní přístavy z boků a dokola pevné hradby.
Stavělo se rychle a podle přesného plánu: mezi lety 1566-1571 se do pravoúhlých ulic vtěsnaly všechny budovy se všemi svými arkýřky a skvostnými palácovými balkónky. Struktura ulic tak globetrotterovi připomene New York. Budovala se zde hlavně vládní sídla, jedno po druhém. Nyní zde naleznete všechny politické instituce tohoto trpasličího politického společenství. Například v barokním Domě kastilských, leónských a portugalských rytířů, kde dříve bydleli rytíři z Pyrenejského poloostrova, sídlí premiér.
Skvostnou výzdobou se honosí katedrála sv. Jana (tzv. Co-Cathedral, v důsledku “katedrála náměstek”), hlavní stánek pobožnosti johanitů. Každý rytíř musel po přijetí do řádu donést dar, který byl využit pro výzdobu kostela. Pohřbeno je zde na čtyři sta rytířů, k jejichž památce zůstaly mnohobarevné mramorové náhrobní desky. Glassnerovi a jiným politickým geografům by se líbila mapa v přední lodi, kde je Malta umístěna v centru a zobrazená jako neúměrně velký ostrov obklopený potenciálně nepřátelským světem.
Jak to vůbec bylo s johanity? V jejich čele stál Velmistr. Byl zvolen doživotně a měl uznání evropských knížecích dvorů jako vládce Malty. Jeho sídlo na Republic Street bylo dostatečně reprezentativní: na Neptunově nádvoří s četnými nástropními malbami námořních bitev vidíme, odkud pocházela síla a moc rytířů. Jinak ale johanité nebyli příliš výbojní, spíše své poslání spatřovali ve špitální činnosti. Špitály budovali ve Svaté zemi a pak všude, kam na delší dobu vkročila jejich noha. Ve Vallettě založili tehdy jedno z největších podobných zařízení vůbec - koncem 16. století pojalo sedm set pacientů.
Trojměstí
Cottonera alias Trojměstí je společným označením tří sousedících historických měst – tvoří je Vittoriosa, Senglea a Cospicua. Vittoriosa (tj. Vítězná; je ale i Viktorka od splavu vítězná?) je nejhezčím z Trojměstí. Krásně opevněná, tvoří cíp zařezávající se do zátoky a obsahující několik muzeí. Námořní muzeum nás zaujalo nejvíce a rozhodně jsme nelitovali. Za zmínku stojí rovněž Inkvizitorský palác, kde se mezi lety 1574 a 1798 vystřídalo celkem 62 zástupců papeže. Mimochodem, byl zde soud, kdy vchod z vězení do soudního sálu byl natolik nízký, že každý obžalovaný před soud předstupoval shrbený; rozsudky smrti zde ale byly vyneseny velice zřídka (prý celkem tři) - většinou se zbožní rytíři spokojili s mučením.
Senglea, též Isla, tvoří další město opevněné johanity. Na pozorovatelně na zdejší pevnosti je zajímavá trojice symbolů: kamenné oči, uši a pelikán. Vysvětlení? Oči a uši prý značí ostražitost ve službách křesťanství, symbolizovaným pelikánem.
Do Trojměstí sice Marsaxlokk nenáleží, ale zmiňuji jej na tomto místě. Jedná se totiž také o městečko, které je známé jako přístavní. Pověst získalo jako tradiční rybářský přístav spjatý s pravidelnými trhy, na nichž lze zakoupit všelikou mořskou havěť. Rybáři zde spravují sítě, prodávají se krajky, kolem plují či jsou ukotveny tradičně zbarvené lodě luzzo s obligátníma očima na přídi – zkrátka romantika. Oči mají prý za úkol loď bezpečně dovést do přístavu a po zakotvení někteří rybáři oči zakrývají pruhem látky, aby si odpočinuly.
Gozo poprvé
Gozitánci, obyvatelé malého ostrůvku vedle Malty, jsou jakýsi maltští venkované - ale i Malťané jsou tak příjemní, že rozdíl nepoznáte. Gozo stojí navštívit už jen proto, že je to taková Malta v malém – a Malta je Evropa v malém. První kroky nejčastěji směřují do Victorie na Gozu, původně Rabatu. Ač tedy domorodci mají stále svůj Rabat (pozor, neplést s maltským Rabatem), na počest britské královny Viktorie jej nazývejme Viktorií (pozor, neplést s Vittoriosou). Názvosloví prostě není jednoduché. Podobnost s Rabatem je v dalším rysu – jeho středověké jádro se nachází na stolové hoře, podobné Mdině, poskytující ještě úchvatnější přehled o blízkém i vzdálenějším okolí. Uvnitř se nachází katedrála, zbrojnice atd., hlavně ale půvabná spleť zdí, hradeb a vyhlídek. Mimochodem, právě toto místo bylo pro Antoine Saint-Exupéryho Citadelou.
Z Azurového okna pohled do Vnitřního moře
Dwejra, alias Vnitřní moře, je malé jezírko na západě ostrova. Od moře je sice odděleno úzkým pásem útesů, ale přírodní tunel ve skále jej s mořem propojuje. Jak vyprávějí jiní, lze tudy nejen projet lodí, za níž se platí, ale lze i proplavat! I když... “V den naší návštěvy jsme se mohli v tunelu nechat bez trocha opatrnosti i zadarmo umlátit. Voda v laguně byla neklidná a špinavá, v pravidelných intervalech se ozýval napřed rachot, pak se ze zatáčky vyřítila bíle zpěnělá masa vody sahající až ke stropu, vyrhnula se do laguny, poklesla a vytvořila širokou nízkou vlnu, která se vyhoupla na povlovný protilehlý břeh.”
Pokud se plavání podaří, objevíte se na širém moři a po levé ruce budete mít úchvatný přírodní útvar, tzv. Azurové okno. Jedná se o útes, vlomený do moře, který je zevnitř erodován a tak moře vytvořilo jakýsi průchod či okno, které se každý rok zvětšuje. Potkali jsme zde potápěče, kteří si zde museli užívat – my jsme si užívali na vrcholu této brány, odkud byl famózní výhled.
Jeskyně nymfy Kalypsó
Odysseus žil jako zajatec nymfy Kalypsó celých sedm let. Jak k tomu přišel? Jeho druhové pojedli posvátné býky, načež se na ně mocný Zeus rozhněval a zničil bleskem jejich loď- jediný Odysseus doplaval na trámu k ostrovu, kde jej s otevřenou náručí (a jak uvádí erotická verze této části Odyssey, i s otevřeným klínem) přivítala nymfa Kalypsó. Svého milence po celou dobu pobytu nechtěla nechat odejít, ale nakonec se musela podvolit vůli bohů a Odysseus mohl odplout na voru k Ithace.
Nymfa podle Malťanů sídlila v jeskyni, která se tyčí ve svahu na severním okraji Gozu a odkud je krásný výhled na Ramla Bay, pláž s narudlým pískem. Realista by ale měl dodat, že jeskyně je ubytováním poněkud nízké kategorie - slezete po schůdcích do díry s několika balvany, kde je cítit odér lidské moči a jak ostatní cestovatelé trefně poznamenávají, díra je navíc otevřená k zátoce a neposkytuje žádnou ochranu před deštěm. Pokud zde žila nymfa Kalypsó, jak to že Odysseus s ní vydržel tak dlouho?
Chrám obryně
Jeskyně i rudá pláž se nacházejí nedaleko Xaghry, kde je přítomna i Ggantija, chrám obryně. Přímo ve městě Xaghře je ale také k vidění zajímavá krápníková jeskyně - Xerri’s Grotto, která je pod soukromým domem a kde vás provází vnuk objevitele jeskyně.
Protože doporučení od UNESCO fungují ze všech doporučení různých agentur OSN asi nejúčinněji, je Ggantija jedním z nejvíce navštěvovaných míst na Maltě. Legenda praví, že jej postavila obryně za jedinou noc a přitom ještě kojila své novorozeně. Moje matka mi k tomu přiznala, že co se týče batolat, “za nás se kojilo po čtyřech hodinách”. Takže to vlastně není takový problém. Obryně to zvládla během dvou polovičních úvazků. Přesto ale nebude od věci klonit se spíše k té verzi, že Ggantija vznikla cca 3500 př. n.l., a materiál k její stavbě byl dopravován lidmi z pět kilometrů vzdáleného kamenolomu. To vše se dělo bez kladky, pravděpodobně s pomocí kulatých valounů. Což je opět nepředstavitelné, uvědomíme-li si, že část zdí sahá až do výšky osmi metrů.
Chrám sestává ze tří částí. Nejprve pozornost zaujme čtyřicet metrů dlouhá oválná dvorana, ohraničená kamennou zdí. Pak si návštěvník všimne dvou svatyní, kdy ta jihozápadní je starší. Každá svatyně má vlastní, konkávně zakřivenou zeď, ledvinovitého tvaru, a vždy u vchodu stojí stolové oltáře (původně zde byly i brány). Podobnost s křesťanskými kostely je až zarážející - hlavní chrámový prostor je zakončen apsidou s hlavním oltářem. Nejpůsobivější z oltářů je dvoupatrový trilitový (tj. na dvou deskách je položena třetí). Přítomnost více oltářů naznačuje, že účelem místa bylo zřejmě předkládat obětiny různým božstvům, zejména Velké Matce. S nejvyšší pravděpodobností s tím souvisela i třicet centimetrů hluboká prohlubeň, sloužící k zachycení krve obětovaných zvířat. Představme si, že všechny obřady se odehrávaly ve velkém temnu, v němž bylo vidět jen málo spirálových reliéfů vyrytých na stěnách.
Městečko Mdina stojí na skalním ostrohu, či na náhorní plošině, případně na stolové hoře, jejíž tři strany prudce spadají dolů. V každém případě pohled na toto “opevněné místo” (jak zní překlad názvu města) je z rovné krajiny impozantní. Procházka uvnitř “tichého města” je rovněž zážitkem. Pevnost má zvláštní atmosféru, kterou narušují jen turisté (samozřejmě včetně nás), bohatá historie dýchá tak, až se zamlžují brýle. Paláce, kláštery a kostely vytváří kompozici nahuštěného města na skále. Pouze pražští cestovatelé, píšící do Světa Namodro, jsou mírně skeptičtí: “Pražákům zvyklým na Pražský hrad či Vyšehrad tyto památky poněkud nemohou vykouzlit onen úžas běžný u západních turistů - proti Pražskému hradu či Vyšehradu je Mdina velikostí asi desetina.”
Po Féničanech zůstala v Mdině, vnitrozemské městečku, výroba klasických punských lodic, a to až do dnešních dnů. Římané zde kromě vybudování civilizace “téměř nic neudělali” (jak by přitakal Spolek pro osvobození Palestiny ve filmu Život Briana od Monty Pythonů). Pro Araby se jednalo o Medinu, a také Normané se zde po nějakou dobu ohřáli, až zde nakonec usídlil zástupce španělské koruny. Pak přišli johanité, dnešní obyvatelé a vládci ostrova. Že si svého nového sídla vážili, dosvědčuje i fakt, že kříž vedle oltáře v katedrále sv. Petra a Pavla je údajně ten samý, který nalezl Gottfried z Bouillonu při dobytí Jeruzaléma v roce 1099.
Nyní zbývá vysvětlení, co znamená Rabat. Stolová hora s Mdinou je z jedné strany přístupná, a tak se časem k pevnostní Mdině přilepilo druhé městečko - Rabat byl na světě. I zde jsou k vidění četné zajímavosti, neboť souměstí (oddělené pouze mostem nad příkopem) tvořilo dlouho centrum ostrova. Po Římanech zbyly katakomby a kostel sv. Pavla, jeskyně, kde údajně žil i sv. Pavel. Osobně mne zde zaujaly zbytky po okovech přibitých na stropu, ukazující, že v minulosti se s příslušníky menšinových náboženství opravdu nepárali. Zde jsme se dovtípili, proč v tolika kostelích viseli od stropu lodě – mají připomínat světce sv. Pavla, který na ostrov připlul na lodi. Další památkou z raného křesťanství jsou katakomby sv. Agáty. K nim se váže příběh jak z mýdlové opery: vysoký římský úředník z města Catanie, guvernér Quintianus, chtěl světici Agátu za ženu, ale jejím vyvoleným byl Ježíš Kristus. Na Maltě se tedy v pol. 3. stol.ukrývala před sledováním vysoce postaveného nápadníka. Posléze se ale vrátila dostala zpět do jeho vlivu - a zde se soap opera mění v orientální tragédii. Zhrzený nápadník jí nechal uříznout ňadro, pak ji posadili na žhavou pec a Agáta nakonec zemřela v žaláři.
Ke katakombám se váže diskuse o kruhovém stolci – pořádali zde smuteční hostiny či nikoliv? Někteří badatelé říkají, že zápach rozkládajících těl by bránil cokoliv si zde vychutnat a tak sem byly nanejvýše pokládaly obětiny - pokrmy a nápoje pro mrtvé.
Hello from Skoda!
Mostou, městem ležícím na dohled od Mdiny, jsem pouze projížděli, za zmínku ale stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaný podle římského Pantheonu. Je opravdu impozantní, neboť jej zakrývá čtvrtá největší kupole na světě (!) o výšce 60m a průměru 52 metrů. Uvnitř se skrývá pro nás ještě zajímavější exponát: německá bomba, která během bombardování propadla centrálním otvorem v kupoli, aniž by explodovala. Uvnitř pyrotechnici objevili písek a česko-anglický slovníček jako vzkaz od českých dělníků ve Škodovce, kteří sabotovali německou válečnou výrobu tím, že do bomby nedaly výbušku. Pro věřící se nicméně jedná o jasný důkaz účinné ochrany Panny Marie (lepší než americký systém protiraketové obrany).
Buskett Gardens a jižní útesy
Zelený hájek pod palácem Verdala, který se nazývá Buskett Gardens, avšak Malťané mu říkají Boschetto, je na Maltu atypickou soustavou zeleně. Původně lovecký revír dnes tvoří spíše směs hřišťátek a smetišť osázených rozličnými stromy; k vidění jsou zde palmy, morušovníky, pinie, pomerančovníky a citrovníky (jeho plod jsme nesli až do hotelového pokoje, a pokojská jej druhý den pak uklidila na prominentní místo). Dětem stačí stín a nepřítomnost rozpálených silnic ke štěstí a tak zde pobíhají po rudé zemi a hrají si, stejně jako děti kdekoliv jinde, pouze se tu nepadá do trávy a nevyhledává slunce. Hezké řady stromů v parku zakrývají ledabyle zasázené kolegy, mezi nimiž je doslova odpadkový ráj. Ano, je to tak, Marťané si ze zahrad učinili skládku a první pohled je jen Potěmkinovská opičárna.
Podobnou zábavou domorodců je svrhování nepotřebných aut do propasti těsně u moře (anebo zde příliš často natáčejí hollywoodská studia?). Kaskádovitě uspořádaným útesům na jižní straně se říká Dingli Cliffs. Jde o výstavní erodované skály, které se zvedají více než 200 metrů nad mořem; škoda jen, že jejich výška je rozdělena nadvakrát. Jen pár metrů od útesů se mimochodem nachází nejvyšší místo ostrova - Dingli - 240 m. n. m.
Kameny modliteb
Na svahu volně klesajícího k moři, jen pár kilometrů od Dingli, se nachází jednička mezi maltskými neolitickými svatyněmi, Hagar Qim. Vědomí, že se jedná o nejstarší dochovanou architekturu na planetě, umocňovalo pronikavé odpolední, až podvečerní slunce, a tak jsme byli zaujati touto svatyní, která vznikla ve dvou fázích, mezi 3500 a 2800 lety př.n.l.
Jak se na Maltě vzal takový megalitický klenot? Na sklonku poslední doby ledové opustil prehistorický národ vysychající pastviny, lesy a háje uprostřed Sahary a vydal se na dlouhou pouť na sever. Časem se usadil na pobřeží severní Afriky a změnil se ve výtečné mořeplavce. Malta byla výborným spojníkem k Ligurii, k Atlantiku, a ke spoustě jiných míst. Z hlediska obchodu ideálně situované místo. Nicméně ostrov se stal převážně kultovní místem. Megalitická civilizace na něm vystavěla třicet chrámových komplexů (pouze čtyři jsou dnes přístupné) a zbylo po ní i mnoho menších památek ukrytých v terénu. Některé kameny byly, což je dnes takřka nepochopitelné, dovážené po moři. Žulové menhiry se v té době začaly objevovat na Korsice, v pozdějším období jejich centry byla Bretaň, Anglie, Skotsko, Katalánie, Německo a Skandinávie. V době, kdy započala výstavba menhirových alejí v Carnacu, začala mizet sláva Malty. Duchovní těžiště megalitické civilizace bylo přestěhováno k morbihanským pláním (dnes zatopeny mořem) a k dračím žilám v Locmariaquer. Chrámy na Maltě byly sice “v provozu” až do 15. století před n.l., ale jejich význam klesal, také s rostoucím vlivem Féničanů.
Kameny modliteb, tj. Hagar Qim, tvoří vztyčené kamenné desky, u vchodu doplněné kamennými bránami - deskami položené na sloupech. Jiným podobným útvarům se říká kamenné stolce (trility); jde o vztyčené kamenné desky, přes něž je položena další deska. Uvnitř chrámu se nachází lavicový oltář, na který se údajně pokládaly obětiny. Oltářů je několik typů – nejčastěji jde o bloky kamene s typickým tečkovaným vzorem. Pozornost lidského červa zaujmou především dva megality, kdy jeden má 6,4 m na výšku a druhý je “ležící” megalit – 4 m vysoký, 7 m dlouhý a 60 cm široký, o celkové váze dvaceti tun - jak jej sem dopravovali? Další záhadou jsou kamenná okna, tzn. velké oválné díry vytesané do vzpřímených kamenů. Říká se, že tvořily tajný, posvátný vstup do svatyně. Co se týče zakrytí chrámu, které dnes zcela chybí, tvořila jej střecha z vodorovně položených desek, které směrem do středu prostoru přečnívaly. Tím údajně vytvářely dojem klenby. Pravděpodobně ale kameny nebyly položeny přes celý prostor, a ve zbývajícím prostoru byly propojeny trámy spojenými mazaninou. Konečně poslední nevyřešenou záhadou (pro nás, nikoli pro Ericha von Dänikena) je malá komůrka, k níž se dalo dostat pouze malým otvorem - podle badatelů mohlo jít o komoru pro kněžku, která promlouvala jako orákulum.
Ne více než dvě stě metrů pod Hagar Qim se rozkládá Mnajdra. Nezachovala se stejně dobře jako kameny modliteb a navíc v dubnu 2001 byla poničena vandaly. Co se týče megalitických chrámů, nejlépe zachovaný je Tarxien, protože byl objeven nejpozději a odkrýván s mimořádnou pečlivostí, ale jelikož se nachází uprostřed městské zástavby, ztrácí velkou část svého kouzla.
Megalitická kultura uctívala ženu, což potvrzuje i figurka Maltské Venuše, jeden ze symbolů Malty. Neodolali jsme a pohled s ní jsme poslali mému zaměstnavateli P. V., v jádru citlivému obdivovateli ženské krásy. Mimochodem, některé hypotézy tvrdí, že Venuše je spojením ženského symbolu (klínu) a mužského principu (falus) a to tak, že hlava Venuše tvoří v podstatě onen mužský princip.
Jeskynní lázně
Několik dalších pěkných míst se nachází na jižní části ostrova. Jedním z nich je modrá jeskyně - Blue Grotto. Široká zátoka s mnoha jeskyněmi, které vyhloubilo moře, je populární návštěvní místo. Doporučuje se nechat se sem dopravit lodí, a to nejlépe ráno, ale už při pouhém pohledu svrchu je vidět alespoň vchod do jeskyně – třicet metrů vysoký, obvod devadesát metrů. Prý se na skalních stěnách ukazují oranžové korály – nedivil bych se, moře je zde průzračné jak na atolu v Tichém oceánu. My jsme pouze zvládli zaplavat si zde v podvečerním slunci, přičemž mohutné vlny nás vrhaly zpět do zátoky. Blue Grotto je podmanivé místo a tak není divu, že právě zde Sirény sváděly námořníky na útesy. Pouze Odysseus, první konstituční ekonom (poznámka pro zasvěcené), se jim dokázal vyhnout.
Římské lázně jsou skrovné pozůstatky dřívější krásy místních lázní. Dochovaly se z nich zejména zbytky veřejných latrín (nejužívanější, nejtrvalejší!), bazén s kamennými schody a mozaikové podlaží. Nic impozantního.
Mnohem slibnější byl Ghar Dalam, jeskyně temnoty, 215m dlouhá vápencová jeskyně. Bohužel nás do ní neúplatný strážce nechtěl pustit, když jsme přišli pár minut po uzavírce. Museli jsme si tudíž nechat zajít chuť na prohlídku nálezů lidských kostí a hliněných střepů, ale také kostí slonů, hrochů, vlků a jelenů; kosti se prý ještě stále válejí v jeskyni po podlaze.
Valletta
Zpátky z přírody do civilizace! A přímo do hlavního města. Valletta byla vystavěna s jedním cílem: aby se jednalo o obranyschopné sídlo řádu maltézských rytířů. Mdina si nemohla dále nárokovat na titul hlavního města, protože se z ní nedala koordinovat obrana vůči Turkům - a navíc johanité potřebovali potírat pirátství a tudíž být v přístavu. Valletta proto byla vystavěna jako pevnost, mající dva přírodní přístavy z boků a dokola pevné hradby.
Stavělo se rychle a podle přesného plánu: mezi lety 1566-1571 se do pravoúhlých ulic vtěsnaly všechny budovy se všemi svými arkýřky a skvostnými palácovými balkónky. Struktura ulic tak globetrotterovi připomene New York. Budovala se zde hlavně vládní sídla, jedno po druhém. Nyní zde naleznete všechny politické instituce tohoto trpasličího politického společenství. Například v barokním Domě kastilských, leónských a portugalských rytířů, kde dříve bydleli rytíři z Pyrenejského poloostrova, sídlí premiér.
Skvostnou výzdobou se honosí katedrála sv. Jana (tzv. Co-Cathedral, v důsledku “katedrála náměstek”), hlavní stánek pobožnosti johanitů. Každý rytíř musel po přijetí do řádu donést dar, který byl využit pro výzdobu kostela. Pohřbeno je zde na čtyři sta rytířů, k jejichž památce zůstaly mnohobarevné mramorové náhrobní desky. Glassnerovi a jiným politickým geografům by se líbila mapa v přední lodi, kde je Malta umístěna v centru a zobrazená jako neúměrně velký ostrov obklopený potenciálně nepřátelským světem.
Jak to vůbec bylo s johanity? V jejich čele stál Velmistr. Byl zvolen doživotně a měl uznání evropských knížecích dvorů jako vládce Malty. Jeho sídlo na Republic Street bylo dostatečně reprezentativní: na Neptunově nádvoří s četnými nástropními malbami námořních bitev vidíme, odkud pocházela síla a moc rytířů. Jinak ale johanité nebyli příliš výbojní, spíše své poslání spatřovali ve špitální činnosti. Špitály budovali ve Svaté zemi a pak všude, kam na delší dobu vkročila jejich noha. Ve Vallettě založili tehdy jedno z největších podobných zařízení vůbec - koncem 16. století pojalo sedm set pacientů.
Trojměstí
Cottonera alias Trojměstí je společným označením tří sousedících historických měst – tvoří je Vittoriosa, Senglea a Cospicua. Vittoriosa (tj. Vítězná; je ale i Viktorka od splavu vítězná?) je nejhezčím z Trojměstí. Krásně opevněná, tvoří cíp zařezávající se do zátoky a obsahující několik muzeí. Námořní muzeum nás zaujalo nejvíce a rozhodně jsme nelitovali. Za zmínku stojí rovněž Inkvizitorský palác, kde se mezi lety 1574 a 1798 vystřídalo celkem 62 zástupců papeže. Mimochodem, byl zde soud, kdy vchod z vězení do soudního sálu byl natolik nízký, že každý obžalovaný před soud předstupoval shrbený; rozsudky smrti zde ale byly vyneseny velice zřídka (prý celkem tři) - většinou se zbožní rytíři spokojili s mučením.
Senglea, též Isla, tvoří další město opevněné johanity. Na pozorovatelně na zdejší pevnosti je zajímavá trojice symbolů: kamenné oči, uši a pelikán. Vysvětlení? Oči a uši prý značí ostražitost ve službách křesťanství, symbolizovaným pelikánem.
Do Trojměstí sice Marsaxlokk nenáleží, ale zmiňuji jej na tomto místě. Jedná se totiž také o městečko, které je známé jako přístavní. Pověst získalo jako tradiční rybářský přístav spjatý s pravidelnými trhy, na nichž lze zakoupit všelikou mořskou havěť. Rybáři zde spravují sítě, prodávají se krajky, kolem plují či jsou ukotveny tradičně zbarvené lodě luzzo s obligátníma očima na přídi – zkrátka romantika. Oči mají prý za úkol loď bezpečně dovést do přístavu a po zakotvení někteří rybáři oči zakrývají pruhem látky, aby si odpočinuly.
Gozo poprvé
Gozitánci, obyvatelé malého ostrůvku vedle Malty, jsou jakýsi maltští venkované - ale i Malťané jsou tak příjemní, že rozdíl nepoznáte. Gozo stojí navštívit už jen proto, že je to taková Malta v malém – a Malta je Evropa v malém. První kroky nejčastěji směřují do Victorie na Gozu, původně Rabatu. Ač tedy domorodci mají stále svůj Rabat (pozor, neplést s maltským Rabatem), na počest britské královny Viktorie jej nazývejme Viktorií (pozor, neplést s Vittoriosou). Názvosloví prostě není jednoduché. Podobnost s Rabatem je v dalším rysu – jeho středověké jádro se nachází na stolové hoře, podobné Mdině, poskytující ještě úchvatnější přehled o blízkém i vzdálenějším okolí. Uvnitř se nachází katedrála, zbrojnice atd., hlavně ale půvabná spleť zdí, hradeb a vyhlídek. Mimochodem, právě toto místo bylo pro Antoine Saint-Exupéryho Citadelou.
Z Azurového okna pohled do Vnitřního moře
Dwejra, alias Vnitřní moře, je malé jezírko na západě ostrova. Od moře je sice odděleno úzkým pásem útesů, ale přírodní tunel ve skále jej s mořem propojuje. Jak vyprávějí jiní, lze tudy nejen projet lodí, za níž se platí, ale lze i proplavat! I když... “V den naší návštěvy jsme se mohli v tunelu nechat bez trocha opatrnosti i zadarmo umlátit. Voda v laguně byla neklidná a špinavá, v pravidelných intervalech se ozýval napřed rachot, pak se ze zatáčky vyřítila bíle zpěnělá masa vody sahající až ke stropu, vyrhnula se do laguny, poklesla a vytvořila širokou nízkou vlnu, která se vyhoupla na povlovný protilehlý břeh.”
Pokud se plavání podaří, objevíte se na širém moři a po levé ruce budete mít úchvatný přírodní útvar, tzv. Azurové okno. Jedná se o útes, vlomený do moře, který je zevnitř erodován a tak moře vytvořilo jakýsi průchod či okno, které se každý rok zvětšuje. Potkali jsme zde potápěče, kteří si zde museli užívat – my jsme si užívali na vrcholu této brány, odkud byl famózní výhled.
Jeskyně nymfy Kalypsó
Odysseus žil jako zajatec nymfy Kalypsó celých sedm let. Jak k tomu přišel? Jeho druhové pojedli posvátné býky, načež se na ně mocný Zeus rozhněval a zničil bleskem jejich loď- jediný Odysseus doplaval na trámu k ostrovu, kde jej s otevřenou náručí (a jak uvádí erotická verze této části Odyssey, i s otevřeným klínem) přivítala nymfa Kalypsó. Svého milence po celou dobu pobytu nechtěla nechat odejít, ale nakonec se musela podvolit vůli bohů a Odysseus mohl odplout na voru k Ithace.
Nymfa podle Malťanů sídlila v jeskyni, která se tyčí ve svahu na severním okraji Gozu a odkud je krásný výhled na Ramla Bay, pláž s narudlým pískem. Realista by ale měl dodat, že jeskyně je ubytováním poněkud nízké kategorie - slezete po schůdcích do díry s několika balvany, kde je cítit odér lidské moči a jak ostatní cestovatelé trefně poznamenávají, díra je navíc otevřená k zátoce a neposkytuje žádnou ochranu před deštěm. Pokud zde žila nymfa Kalypsó, jak to že Odysseus s ní vydržel tak dlouho?
Chrám obryně
Jeskyně i rudá pláž se nacházejí nedaleko Xaghry, kde je přítomna i Ggantija, chrám obryně. Přímo ve městě Xaghře je ale také k vidění zajímavá krápníková jeskyně - Xerri’s Grotto, která je pod soukromým domem a kde vás provází vnuk objevitele jeskyně.
Protože doporučení od UNESCO fungují ze všech doporučení různých agentur OSN asi nejúčinněji, je Ggantija jedním z nejvíce navštěvovaných míst na Maltě. Legenda praví, že jej postavila obryně za jedinou noc a přitom ještě kojila své novorozeně. Moje matka mi k tomu přiznala, že co se týče batolat, “za nás se kojilo po čtyřech hodinách”. Takže to vlastně není takový problém. Obryně to zvládla během dvou polovičních úvazků. Přesto ale nebude od věci klonit se spíše k té verzi, že Ggantija vznikla cca 3500 př. n.l., a materiál k její stavbě byl dopravován lidmi z pět kilometrů vzdáleného kamenolomu. To vše se dělo bez kladky, pravděpodobně s pomocí kulatých valounů. Což je opět nepředstavitelné, uvědomíme-li si, že část zdí sahá až do výšky osmi metrů.
Chrám sestává ze tří částí. Nejprve pozornost zaujme čtyřicet metrů dlouhá oválná dvorana, ohraničená kamennou zdí. Pak si návštěvník všimne dvou svatyní, kdy ta jihozápadní je starší. Každá svatyně má vlastní, konkávně zakřivenou zeď, ledvinovitého tvaru, a vždy u vchodu stojí stolové oltáře (původně zde byly i brány). Podobnost s křesťanskými kostely je až zarážející - hlavní chrámový prostor je zakončen apsidou s hlavním oltářem. Nejpůsobivější z oltářů je dvoupatrový trilitový (tj. na dvou deskách je položena třetí). Přítomnost více oltářů naznačuje, že účelem místa bylo zřejmě předkládat obětiny různým božstvům, zejména Velké Matce. S nejvyšší pravděpodobností s tím souvisela i třicet centimetrů hluboká prohlubeň, sloužící k zachycení krve obětovaných zvířat. Představme si, že všechny obřady se odehrávaly ve velkém temnu, v němž bylo vidět jen málo spirálových reliéfů vyrytých na stěnách.
Malta je megalitická, historická, horká a veskrze zajímavá. Ale nejezděte tam – nechcete přece, aby turisti zaplavili vše hezké, co krásu získává osamělostí a umístěním v pustině?