Alička nezapře svého otce: nekonečné škytání, spaní s otevřenou pusou a k tomu spousta grimas. Po mamince zase zdědila to, jak je hodná a roztomilá.
neděle 23. září 2007
pátek 21. září 2007
Alice Gregorová
Není to Alice Springs, ani Alice Dana Bárty. Jde o členku sice ještě neexistující, ale jinak slibné kapely Tři sestřenice, společně s Julinkou a Jasmínkou, dalšími objevy letošní sezóny. Na svět přišla Alička zcela proti intencím plánované ekonomiky; z výletu do Jindřichova Hradce a kontrolní návštěvy se stal regulerní den D, respektive noc N. Jelikož ale jediný plán, který tím překřížila, bylo moje povinné vystoupení na fakultní konferenci, jsem jí za načasování docela vděčen.
Takže jak popsat pocity otce a porodního asistenta dobrovolníka slovníkem orienťáka a ekonoma? Alice je zatím nejhezčí a také určitě nejtěžší kontrola na naší trati; mapa s mnoha pro nás zatím bílými místy; závodnice, jejímž tréninkem budeme trénovat i sami sebe; investice na velmi dlouhé období a doufejme že ne riziková; specifický, nezaměnitelný a neobchodovatelný lidský kapitál a vůbec naše zlatá akcie.
Takže jak popsat pocity otce a porodního asistenta dobrovolníka slovníkem orienťáka a ekonoma? Alice je zatím nejhezčí a také určitě nejtěžší kontrola na naší trati; mapa s mnoha pro nás zatím bílými místy; závodnice, jejímž tréninkem budeme trénovat i sami sebe; investice na velmi dlouhé období a doufejme že ne riziková; specifický, nezaměnitelný a neobchodovatelný lidský kapitál a vůbec naše zlatá akcie.
středa 12. září 2007
Proč nečtu Respekt
Avizované změně ve formátu Respektu jsem neodolal. Když se skalní čtenáři odvracejí, možná bude zajímavé jít proti proudu. A koupil jsem první číslo v novém hávu.
Nechme stranou, že Respekt nemá kvalitní ekonomickou redakci a jako chabou náhražku nabízí překlad článku z Economistu. Takovou strategii bych chápal v roce 1990, ne v roce 2007. Ekonomickou negramotnost ukazuje i obsahově prázdný článek o euru od Tomáše Sachra, kde se citují staré Hospodářky a pár rádoby strašících výroků Tomáše Sedláčka.
Aby se zaplnila spousta stránek, kde prakticky chybí reklamy, do textu se hodí i banality. Například článek Ivo Mathé je bez pointy. Věhlasný politický důchodce Ralf Dahrendorf si dvě stránky vystačí s principem, že omezujeme svobodu jedněch, jen abychom nemohli ohrozit ostatní - a potvrzuje, že lidé mimo ekonomii nechápou, že s vágními frázemi se při korekci externalit daleko nedostaneme. (Dodnes se otřásám ze vzpomínky nad jeho nekonzistentní a nepřehlednou knížkou, kterou jsem před deseti lety musel protrpět kvůli jednomu semináři.)
Dále je nutné vidět, že Respekt prosazuje svoji politickou agendu, stejně jako všechna média. O Janu Švejnarovi například Erik Tabery píše jako o výborném kandidátovi na prezidenta - jasně prosazuje liberální hodnoty, podporuje EU a vždy se zasazoval o reformní kroky v ekonomice. Má to být signál vyzrálosti. Pro mne jsou ale tyto teze sadou všeobecných, nezpochybňovaných frází, které má prakticky každý, normálně se o politiku zajímající, středově orientovaný západoevropan. Takže fajn, ale na prezidenta chci víc; třeba Madeleine Albright, toť úplně jiná káva.
Redakce se stylizuje do role bojovníků za čistou pravdu a spravedlnost, ale v drtivé většině případů problém takto nestojí. Třeba prohlášení Jiřího Soboty, že "není v zájmu Česka nechat se k fiskální kázni dostrkat" je neodpovědný a nesmyslný idealismus - ani vyspělé demokracie se nebrání externím omezením jako nástroji ke zvýšení kredibility, což řeší jinak nevyhnutelné problémy kombinace demokracie a veřejných financí. Jak říká otčím Vavroch v cimrmanově Záskoku, podobné rady jsou dobré tak na podpal.
Lidé z Respektu si zkrátka stále myslí, že ostatní reagují pouze na dobré slovo; z týdeníků, knížek, hudby a divadel atd. Svět ale takový není, alespoň ne v drtivé většině. Lidé reagují v drtivé většině na finanční incentivy a pokud chceme něco změnit, musíme tak uvažovat. Konkrétně: stesky Lenky Rubensteinové o plýtvání v Americe jdou mimo mísu - nemá smysl askezi prohlásit za nové náboženství, nýbrž nastavit ceny tak, aby se znečištění promítlo v ceně.
Jako maják nad ostatními ční rozhovor s Andreiem Lindem, kosmologem ruského původu ze Stanfordu. I kultura je snesitelná. To ale nestačí k tomu, abych začal Respekt pravidelně číst. Takže Respekt? Ne, děkuji.
Nechme stranou, že Respekt nemá kvalitní ekonomickou redakci a jako chabou náhražku nabízí překlad článku z Economistu. Takovou strategii bych chápal v roce 1990, ne v roce 2007. Ekonomickou negramotnost ukazuje i obsahově prázdný článek o euru od Tomáše Sachra, kde se citují staré Hospodářky a pár rádoby strašících výroků Tomáše Sedláčka.
Aby se zaplnila spousta stránek, kde prakticky chybí reklamy, do textu se hodí i banality. Například článek Ivo Mathé je bez pointy. Věhlasný politický důchodce Ralf Dahrendorf si dvě stránky vystačí s principem, že omezujeme svobodu jedněch, jen abychom nemohli ohrozit ostatní - a potvrzuje, že lidé mimo ekonomii nechápou, že s vágními frázemi se při korekci externalit daleko nedostaneme. (Dodnes se otřásám ze vzpomínky nad jeho nekonzistentní a nepřehlednou knížkou, kterou jsem před deseti lety musel protrpět kvůli jednomu semináři.)
Dále je nutné vidět, že Respekt prosazuje svoji politickou agendu, stejně jako všechna média. O Janu Švejnarovi například Erik Tabery píše jako o výborném kandidátovi na prezidenta - jasně prosazuje liberální hodnoty, podporuje EU a vždy se zasazoval o reformní kroky v ekonomice. Má to být signál vyzrálosti. Pro mne jsou ale tyto teze sadou všeobecných, nezpochybňovaných frází, které má prakticky každý, normálně se o politiku zajímající, středově orientovaný západoevropan. Takže fajn, ale na prezidenta chci víc; třeba Madeleine Albright, toť úplně jiná káva.
Redakce se stylizuje do role bojovníků za čistou pravdu a spravedlnost, ale v drtivé většině případů problém takto nestojí. Třeba prohlášení Jiřího Soboty, že "není v zájmu Česka nechat se k fiskální kázni dostrkat" je neodpovědný a nesmyslný idealismus - ani vyspělé demokracie se nebrání externím omezením jako nástroji ke zvýšení kredibility, což řeší jinak nevyhnutelné problémy kombinace demokracie a veřejných financí. Jak říká otčím Vavroch v cimrmanově Záskoku, podobné rady jsou dobré tak na podpal.
Lidé z Respektu si zkrátka stále myslí, že ostatní reagují pouze na dobré slovo; z týdeníků, knížek, hudby a divadel atd. Svět ale takový není, alespoň ne v drtivé většině. Lidé reagují v drtivé většině na finanční incentivy a pokud chceme něco změnit, musíme tak uvažovat. Konkrétně: stesky Lenky Rubensteinové o plýtvání v Americe jdou mimo mísu - nemá smysl askezi prohlásit za nové náboženství, nýbrž nastavit ceny tak, aby se znečištění promítlo v ceně.
Jako maják nad ostatními ční rozhovor s Andreiem Lindem, kosmologem ruského původu ze Stanfordu. I kultura je snesitelná. To ale nestačí k tomu, abych začal Respekt pravidelně číst. Takže Respekt? Ne, děkuji.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)